K napsání tohoto článku mě podnítila četba internetových diskusí ohledně zprávy, že papež František v březnu odmítl v italské Loretě gesta políbení jeho prstenu při tradiční audienci věřících.
U čtenářů tato zpráva vyvolala z části velkou podporu „demokratizace“ katolické církve současným papežem, u jiných zase odpor k „zatuchlosti“ katolické církve, ba přímo výsměch lidem, kteří toto gesto úcty činili, další papeže odsuzovali, že bortí staré pořádky. Skoro nikdo však neprojevil pochopení pro věřící.
Katolická církev a její liturgický život i život společenství věřících je složen z mnoha zvyklostí. Některé jsou přímo zavedeny autoritami z předchozích staletí, některé se dodržují bez jakéhokoliv formálního podkladu. Katolické zvyklosti tvoří každodenní život jednotlivého katolíka a katolického společenství. Všechny z těchto mnoha zvyklostí naplňují životy věřících, obohacují je, dávají směr jejich každodennímu životu.
Můžeme uvést kupříkladu sklonění hlavy a pokřižování se v úctě před Přítomností Krista ve svatostánku, když věřící míjí kostel nebo Boží muka, či klečení, a to například při mši, při vystavení Svátosti oltářní nebo při soukromé modlitbě. Ke zvyklostem patří i pokleknutí na pravé koleno, a to směrem ke svatostánku, v němž je přítomna Svátost oltářní či před relikvií Pravého Kříže, je-li vystavena k adoraci.
Dostávám se tak nyní ke zvyklosti líbání prstenu hodnostářů církve, potažmo líbání tzv. Rybářova prstenu papeže.
Rybářův prsten je základní insignií papežů. Názvem připomíná sv. Petra i poslání papežů „být rybáři lidí“ (piscatores hominum) a kormidelníky „Petrovy loďky“. Současně jde o odznak biskupské hodnosti, který je znamením věrnosti a symbolem duchovního „zasnoubení“ biskupa s církví. Na prstenu je postava rybáře sv. Petra a latinsky psané jméno papeže.
Dle zvyklosti, která má původ v raném středověku, se před papežem poklekává na chvíli na levé koleno, přičemž koleno je až na zemi a záda máte rovně. Když se zdraví papež nebo se od něj odchází, taktéž u jiných hierarchů s hodností biskupa a vyšší, kteří mají nad katolíkem jurisdikci, např. biskup nebo arcibiskup diecéze, nikoliv sousedící diecéze (pouze, není-li přítomen papež). Při pokleknutí na levé koleno se políbí hierarchův prsten. Je třeba zdůraznit, že políbí. Dle pravidel etikety jde o vyjímku z náznaku políbení, nejedná se o ples a pro náznak políbení zde není místo jak se mnozí domnívají s odkazy na své znalosti etikety. Tato tradice je dodržována, ale není povinností. Políbení prstenu a poklek odkazuje k tomu, že věřící projevuje úctu papeži jako náměstkovi Ježíše Krista. Polibek je výrazem úcty, zároveň měl však připomínat závazek k diecézi a potažmo také lidem v ní, jako odpovědnému pastýřovi svého stáda věřících, pokud použijeme biblický příměr. Polibek je symbolem oboustranné loajality.
Jeden rys mají všechny tyto katolické zvyklosti společný, a to je jejich schopnost obracet lidi od všednosti, světskosti, každodennosti a směrovat je k posvátnu, transcendentnu, věčnosti. Gesto papeže Františka bylo tentokrát pro mnohé věřící zklamáním, a to vzhledem ke všemu výše uvedenému, lidé byli vedeni upřímnou a vroucí radostí, že se setkali s náměstkem Ježíše Krista na zemi a chtěli mu vyjádřit úctu. Sám papež František v květnu 2014 líbal ruce přeživším Šoa při své cestě na Blízkém východě, přičemž nikdo mu tu možnost neodnímal, vyjadřoval úctu k utrpení lidí. Nyní chtěli lidé vyjádřit úctu jeho úřadu jako transcendentnímu spojení s Kristem.
Všechny uvedené zvyklosti mají hlubší význam a chápou je lidi věřící, kteří jsou účastni života katolické církve. Lidé vně společenství si neuvědomují uvedené souvislosti. Toto není debata o rovnosti či jakési demokratizaci nebo modernitě. Ostatně políbení prstenu není znakem nerovnosti či ponižování, je to symbol oboustranného závazku, obrazně dříve líbal ruku leník svému lennímu pánu – tím stvrzovali vzájemné povinnosti, nebyl to vztah pána a sluhy, to je třeba si uvědomit.
Nepřesvědčuji vážené čtenáře, aby si považovali katolických tradic, to je nechť na každém, ani nikoho neodsuzuji, ale chtěl jsem svým blogem poukázat na aspekty, které si lidé málokdy uvědomují při rozhovorech o výše uvedených tradicích.
