Od domu U tří růží k paláci Pernštejnů – Anna Maria Manrique de Lara y Mendoza

Minule jsme si vyprávěli příběh Jeronýma Makovského a jeho příbuzných, kteří v domě U tří růží provozovali  noční veselí a zábavu bez jiných cílů. Mimochodem tím pravým domem U tří růží, který vlastnil Makovský je dnešní dům na Valdštejnském náměstí č.p. 163/2.

Ale vysoko nad malostranskými domy stál Pernštejnský palác (dnešní Lobkowiczký), kde se mnohdy erotické potěšení proměňovalo v politický nástroj. Hovoříme zejména o Anně Marii Manrique de Lara y Mendoza mladší (kolem 1570 – nejpozději 1636), která byla jedinou dcerou španělského dvořana na císařském dvoře Juana Manrique de Lara a Dorothei Colonny z Felsu. Narodila se ve Vídni, kde se také dne 3. února 1587 provdala za svého bratrance Jana V. z Pernštejna, syna Vratislava II. z Pernštejna a Marie Manrique de Lara y Mendoza.

Po smrti Jana V. z Pernštejna, který padl na uherském bojišti v nekonečných tureckých válkách žila v Pernštejnském paláci spolu se svou tchyní a jejími dcerami.

Spolu s ostatními ženami z pernštejnského rodu vytvářela tzv. Pernštejnský salón. Tak historici nazvali patrně nejdůležitější centrum španělské a tedy i katolické politiky na císařském dvoře v Praze – samozřejmě po španělském velvyslanectví. Scházela se zde česká katolická šlechta, španělští velvyslanci se svými dvory, hodnostáři císařského dvora a významní zahraniční návštěvníci. Kromě politiky byl pernštejnský salón také centrem renesanční kultury ovlivněné iberským poloostrovem a milostných dobrodružství. Nejznámějšími ženami tohoto salonu byly Marie Manrique st, její snacha Anna Marie Manrique ml. a pozdější „první dáma království“ Polyxena z Lobkovic (rozená z Pernštejna), dcera Marie Manrique st. Po smrti Vratislava II. z Pernštejna sice začal velmi rychlý majetkový úpadek rodu, ale Pernštejnové zůstali až do smrti posledního člena rodu jednou z hlavních opor Madridu v Českém království.

Anna Marie byla matkou posledního mužského člena rodu Pernštejnů Vratislava Eusebia a po smrti svého manžela na bojišti se stala důstojnou vdovou jednoho z nejvýznamnějších rodů v království, jejíž život se proplétal s císařským dvorem v Praze a jeho politikou a intrikami. Byla duchaplnou, vzdělanou ženou znalou cizích jazyků, které nebylo cizí potěšení z pozornosti mužů, a která velmi ráda konverzovala o nejrůznějších tématech, včetně politiky. Patrně není divu, že okouzlila i Karla z Liechtensteina. Karel byl politik, diplomat a schopný hospodář. Císař Rudolf II. ho jmenoval nejvyšším hofmistrem. V tomto úřadě se dostal do centra pražského dvora a disponoval množstvím zákulisních informací. Před příchodem do Prahy konvertoval ke katolictví, byl ženat s Annou Marií Šemberovou z Boskovic, díky jejímu majetku získal rozsáhlé statky na Moravě, se kterými se mu dařilo úspěšně hospodařit a vytvořit si tak majetkovou základnu pro svou pozdější kariéru u dvora. Později ho ve službách krále Matyáše a císaře Ferdinanda II. čekala oslnivá budoucnost, knížecí titul, knížectví Opavské a Krnovské. Právě on se stal faktickým zakladatelem knížecího rodu Lichtensteinů.

Ale v době jeho seznámení s okouzlující  Annou Marií Manrique byl ještě na počátku svého vzestupu. Po příchodu do Prahy se mladý a schopný katolický konvertita velmi rychle dostal do pomyslného hledáčku papežských a španělských zájmů v Praze reprezentovaných papežským nunciem a španělským velvyslancem. Snažili se ho dostat do svého vlivu, kterým byl v mnohém opozicí vůči politice císaře Rudolfa II. Návštěvy Karla v Pernštejnském paláci byly proto velmi vítány. Velmi brzo se zdvořilostní návštěvy Karla změnily v erotickou fascinací Annou Marií, a tak u ní trávil doslova dny a patrně se velmi zamiloval. Karel nehleděl na svou manželku Annu z Boskovic, ani na názory šlechtické společnosti, kterou tento vztah pohoršoval – byla podváděna žena z prastarého moravského rodu, a to doslova na očích dvora. Anna Marie se stala ženou, která v zájmu papežského nuncia získávala od Karla důvěrné informace o císařském dvoře a krocích Rudolfa II. a dost pravděpodobně i stála za některými kroky Lichtensteina. Konala tedy z pohledu církve Boží dílo a sloužila jako věrná dcera církve papežskému stolci. Proto ze strany církve nebylo činěno žádných námitek vůči tomuto vztahu. Nicméně po čase se císař dozvěděl, že se tajnosti dvora vyzrazují v Pernštejnském paláci a i skandál nabýval pro Lichtensteina již příliš velkých rozměrů, které ho poškozovaly, a tak musel na čas opustit úřad nejvyššího hofmistra a stáhl se z veřejného života.

Samotná Anna Marie se později provdala za papežského komořího a maltézského rytíře Bruna z Mansfeldu. Mj. prvního významného příslušníka rodu Mansfeldů v Českém království, jehož potomci Colloredo-Mansfeldové dodnes drží zámek Dobříš, který zakoupil Bruno roku 1630 od císaře Ferdinanda II. Bruno pocházel z rodu původem z Durynska a Saska, na dvoře Ferdinanda II. a jeho předchůdce Matyáše zastával mj. úřad vrchního lovčího. Původně evangelík konvertoval ke katolictví, a tak sňatek byl opět v zájmu papežského stolce, který ve spojení Anny Marie a mladšího Bruna viděl posílení katolictví. Ke sňatku došlo roku 1608 a z manželství se narodila dcera Marie Anna Františka (* 1625; † 8. září 1654), která se 17. ledna 1627 ve Vídni provdala za císařského vrchního stájníka hraběte Georga Achaze II. z Losenstein-Gschwendtu. Roku 1608 Anna Marie opouští navždy Prahu a umírá roku 1636 ve Vídni. Za místo jejího posledního odpočinku bývá někdy považován kostel Nejsvětější Trojice v Dobříši (hrobka Colloredo-Mansfeldů), ale spíše odpočívá ve Vídni, ve městě, kde se narodila i skončila svou pozemskou pouť.

Anna Marie Manrique de Lara je často nazývaná nejznámější kurtizánou své doby v rudolfínské Praze, ale nemyslím si, že je to spravedlivé označení. Její mužští doboví souputníci sloužili zájmům různých stran i na poli válek a získávali za to vavříny, ona jako žena sloužila také zájmům španělsko-katolické strany dle možností, které byly limitovány dobou a dobovým vnímáním jejího pohlaví, proto označení kurtizána je v jejím případě zbytečně hanlivé.