Dovolím si parafrázovat název slavného díla Zdeňka Mlynáře, protože máloco charakterizuje smutek středoevropského prostoru více.
Nejde tak ani o kvoty dle mého pohledu, ale o nalomení důvěry mezi blízkými patnery. Marně nyní polští politici cosi vysvětlují, rozhodli v duchu špatných tradic, díky kterým ztratilo i Polsko několikrát nezávislost. Těmi tradicemi je politická nejednotnost našeho prostoru, kdy se nástupnické státy starého mocnářství tu lépe, tu hůře, pokoušely hledat spojenectví ve vzdálených mocnostech a lezly ke slunci i po zádech svých sousedů.
Je jasné, a politici to odmítají vidět, že již se hraje koncert velmocí, žádná jednotná Evropa neexistuje. Ukrajinská krize, Lybie, řecká dluhová krize, nyní uprchlická krize. Vším se vine jako červená niť politika velmocí, kdy EU dělá pouze kulisy.
Země Visegradu zažívají zklamání i proto, takováto jednání vždy stála za destrukcí našeho prostoru. V jednom z blogů jsem vítal spolupráci Visegradu a varoval před rozbitím jednoty. Obratná politika západních mocností, patrně i prostřednictvím šéfa Evropské rady, který manévroval a dle všeho stojí za krkolomným obratem polské diplomacie , rozdělila V4.
Opět se staneme pouze folklorním spolkem písní a tanců? Viktor Orbán již pochopil situaci a odcestoval do Bavorska, hledá vratké spojenectví v názorově blízkých regionech. Opřít se o V 4 již může jen stěží.
Z rozhodnutí polských politiků mrazí, protože kdo jiný by měl lépe chápat citlivost porušování dohod v našem regionu.
Čas poběží dál, krize se snad vyřeší, možná kvoty pomohou, ale pachuť zde zůstane....
