Mezi rytíři, profesory a hrabaty v kostele sv. Klimenta - Holešovice

Na rušném místě v Holešovicích v Praze nalezneme drobnou sakrální stavbu, drobnou velikostí, ale nikoliv významem. Tento kostel je nejstarší dochovanou stavbou v dnešních Holešovicích a skrývá nečekané skvosty. 

Na rušném místě v Holešovicích v Praze nalezneme menší sakrální stavbu, menší velikostí, ale nikoliv významem. Kostel sv. Klimenta je nejstarší dochovanou stavbou v dnešních Holešovicích a Bubnech a skrývá nečekané skvosty[1].

Původem raně gotický kostelík utrpěl za třicetileté války. Po vypálení roku 1638 se chrám dočkal znovuzrození nákladem tehdejšího majitele panství Maximiliána Valentina hraběte Martinice, syna někdejšího místodržitele Českého království Jaroslava Bořity z Martinic, který vstoupil do dějin díky defenestraci z 23.5.1618, jejíž byl nedobrovolným aktérem. Maximilián Valentin již není tolik známý, ale ve své době dosáhl na nejvyšší úřady v Českém království. Zejména díky vlivu a významu otce postupoval v zemských úřadech až se nakonec stal nejvyšším hofmistrem Českého království.[2]

V chrámu zanechal nádhernou barokní štukovou výzdobu, kterou bychom nečekali u tak malého nenápadného kostela, kdysi však byl farním pro celou obec Bubny. V štukové výzdobě pořízené po roku 1659 vyniká alianční erb[3] Martinice a jeho manželky.

Manželka pocházela ze staré rytířské rodiny moravského markrabství – Bukůvků z Bukůvky.[4] Zde se zastavme, vážení čtenáři. Manželství Maximiliána bylo zajímavé z hlediska spojení hraběcího stavu, ze kterého pocházel Martinic a rytířského, ze kterého pocházela jeho manželka Anna Kateřina. Martinic pocházel z rodu, který byl nově povýšený do hraběcího stavu po Bílé hoře [5]. Tato skutečnost některým rodům velmi ztěžovala hledání si rovnorodých partnerek. Příslušníci starých panských rodin se do jisté míry dívali s despektem na nově povýšené rody v pobělohorském období, a to bez ohledu na zásluhy v očích císaře.[6] V případě Martiniců mohla působit i jejich neoblíbenost mezi současníky.[7] U tohoto manželství je zajímavé, že sňatek byl dosažen úsilím nevlastního otce Anny Kateřiny, a to Janem starším Jakartovským ze Sudic[8]. Jan starší dosáhl skutečně velmi závratný vzestup po porážce stavovského povstání.[9] Od povýšení do novožitného rytířského stavu roku 1629 až po úřad nejvyššího dvorského sudího moravského markrabství, do kterého byl jmenován roku 1649. Mezitím usilovně a soustavně shromažďoval nemovité statky a podařilo se mu provdat své dcery, včetně nevlastní Anny Kateřiny, za příslušníky starých šlechtických rodin.[10] Takže vnitřní štukové dekorace kostela sv. Klimenta nám přinášejí velké a dramatické příběhy doby pobělohorské.

Když opustíme kostelík, tak se můžeme přenést o několik staletí blíže k dnešní době. Hned vedle chrámu je hřbitov a skupina náhrobků, které si zaslouží naši pozornost. Samotný hřbitov u kostela sloužil až do roku 1873, posledním pohřbeným byl syn zřízence drah Bubny Ladislav Brabenec (+1.6.1886)[11]

Poslední odpočinek zde nalezl profesor Josef Ignác  Buček (Butschek) rytíř z Heraltic, * 27. 11. 1739 Příbor, † 26. 3. 1812 Praha, právník, národohospodář, pedagog. Narodil se v rodině měšťanského soukeníka Ignáce. Vystudoval filozofii v Olomouci a absolvoval práva na vídeňské univerzitě, kde patřil k žákům významného kameralisty prof. Josepha Sonnenfelse. Za sedmileté války působil v armádě. Roku 1766 byl díky Sonnenfelsovu vlivu jmenován profesorem politických a kamerálních věd na nově založené katedře filozofické fakulty v Praze. Přednášel pak čtyřicet let vědy politické, hospodářské, právní, obchodní a finanční – disciplíny, které se staly základem pozdějšího předmětu národní hospodářství. 1784 byla tato výuka podle nového univerzitního řádu přenesena na fakultu právnickou a rytíř Buček byl jmenován také doktorem práv. Roku 1807 odešel kvůli zhoršujícímu se zdraví do penze. Roku 1810 byl za zásluhy o stát povýšen do rytířského stavu s přídomkem z Heraltic.[12] Zemřel roku 26.3. 1812 z vyčerpání z pět let trvající nemoci.

Profesor Buček odpočívá pod jednou ze tří kamenných stél s erby u kostela. V nice náhrobku manželky Anny Bučkové z Heraltic (+1828) je zobrazena zemřelá v antickém rouchu dávající almužnu děvčátku a žebrákovi, v nice prostředního náhrobku anděl smrti klade ruku na rameno sedícího profesora Bučka a na nejmladším reliéfu je zobrazen modlící se syn Moritz Buček. Náhrobky profesora a jeho choti jsou z dílny Václava Prachnera.[13]

Náhrobek rytíře Bučka obsahuje tento nápis:Hier ruht in Gott Der Wolgebohrne Herr Joseph Ignatz Butschek Ritter v[on] Heraltitz K. K. Rath und Professor der politischen Wissenschaften zu Prag gestorben 26 März 1812 / Zde odpočívá v Pánu urozený pan Josef Ignác Buček Rytíř z Heraltic. Císařský a královský rada a profesor politický věd v Praze. Zemřel 26. 3. 1812.

[1] Kostel vznikal postupně z původní gotické stavby, postavené asi po r. 1311 (možná je i straší románská stavba (?). Zásadní stavební proměny barokní (1659-1677) a historizující (1898). Umělecké památky Prahy, Velká Praha, A/L, VLČEK A KOL, Praha 2012, str. 437.

[2] Druhý nejvyšší zemský úřad v zemi, po nejvyšším purkrabím

[3] Heraldické spojení erbů manželů (vzácněji jiných příbuzných)

[4] K rodu Bukůvků - BŘEZINA, Vladimír. Rytířský stav v Čechách a na Moravě v raném novověku. Rod Bukůvku z Bukůvky od středověku do 20. století. České Budějovice: Veduta, 2008. ISBN 978-80-86829-33-3.

[5] Majestáty z 10. dubna 1621 a ze 6. ledna 1622 byl povýšen do stavu říšských hrabat jeho otec Jaroslav Bořita

[6] Kupříkladu Rödernové získali hraběcí titul r. 1669, ale potom v každé generaci uzavírali sňatky s členkami nižších a méně zámožných moravských rodin (Šubířové z Chobyně, Bartodějští z Bartoděj, Otislavové z Kopenic - ti dokonce žili na malé tvrzičce ve Zdislavicích u Kroměříže).

[7] Bernard Ignác z Martinic, bratr Maximiliána, byl doslova široce nenáviděný. Bohuslav Balbín na něj dokonce napsal satirický spis - Pamětní nápis - sepsal Balbín latinsky v roce 1672 a literární formou náhrobního elogia v něm podrobil ostré kritice životní cestu a působnost nejvyššího purkrabí pražského Bernarda Ignáce z Martinic, a to ještě za jeho života. Ve čtyřech fiktivních epitafech tu postupně vyslovují zdrcující soud o Martinicovi čtyři stavy Království českého.

[8] BŘEZINA, Vladimír. Rytířský stav v Čechách a na Moravě v raném novověku. Rod Bukůvku z Bukůvky od středověku do 20. století. České Budějovice: Veduta, 2008. ISBN 978-80-86829-33-3, str. 30 a násl.

[9] Před rokem 1620 byl pouhým měšťanem v Opavě, jmenoval se Jan Richter a jako evangelík působil jako vychovatel synů Oldřicha z Kounic. Po Bílé hoře začala jeho hvězda prudce stoupat. Měl mocného přímluvce v kardinálovi biskupovi Františku z Ditrichsteina (v určité době nejmocnější osoby Moravy). Jeho osoba si zaslouží velkou pozornost a další bádání.

[10] Johana Rozina se provdala za příslušníka staré šlechtické rodiny Absolona Chorynského z Ledské, Anna Kateřina za hraběte Martinice a Anna Helena za hraběte Jiřího z Oppersdorfu

[11] Michal Kostka, Miroslava Šmolíková, Archeologický výzkum hřbitova u kostela sv. Klimenta v Praze-Bubnech, Archeologické rozhledy, ročník L, číslo 4, 1998, ISSN 0323-1267, str. 825

[12] Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 277 Lexikon obsahuje chybu. Zemřel roku 1812, nikoliv 1821. Bubenečská matrika úmrtí str. 160, vlevo nahoře, digitalizováno http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=05DDD640EBD246BABCA1934C49E9DCC4&scan=160#scan160

[13] Umělecké památky Prahy, Velká Praha, A/L, VLČEK A KOL, Praha 2012, str. 528.