Období našeho císařství před Velkou válkou obvykle známe z kabinetních fotografií mužů. Kolem roku 1907 se objevuje ve Vídni ateliér, kde fotí žena. Jmenovala se Dora Philippine Kallmus, pseudonymem Madame d’Ora.
Období našeho císařství před Velkou válkou obvykle známe z kabinetních fotografií. Poněkud strnulé postavy v kulisách ateliérů, kašírované sloupky a plátno s parkem v pozadí. Mnozí mají doma fotografii pradědečka v uniformě, kdy vojíni před odjezdem na bojiště pořizovali pamětní fotografie, aniž by tušili, že jejich fotografie budou mnohdy tím jediným, co po nich potomkům zbude. Fotografové a ateliéry umožňovali poměrně velkou produkci podobných fotografií. Byly velmi podobné a nepříliš nápadité. A většinou byly dílem fotografů mužů.
Kolem roku 1907 se objevuje ve Vídni ateliér, kde fotí žena. Jmenovala se Dora Philippine Kallmus a narodila se 20. března 1881 ve Vídni do zámožné rodiny dvorního a soudního advokáta Dr. Philippa Kallmuse (1842-1918), která pocházela z Prahy. Zázemí rodiny a její myšlenková otevřenost jí umožnila učit se fotografovat u německého fotografa Nicoly Perscheida a o rok později si otevřela pod uměleckých jménem Madame d’Ora společně s Arthurem Bendou ateliér d’Ora v prvním vídeňském okrese. V roce 1905 se d'Ora stala první ženou přijatou Svazem rakouských fotografů a první ženou, které bylo umožněno studovat teorii fotografie na Graphische Lehr-und Versuchsanstalt.
Madame d’Ora zaujala svým přístupem k fotografování. Najednou ve Vídni vznikají živé portréty umělců a intelektuálů dvacátého století, které dodnes zůstávají důležitým svědectvím evropského kulturního života na přelomu století i v dalších letech. Její ateliér se stal módním místem setkávání kulturních a intelektuálních elit. Fotí se u ní Josephine Bakerová a Gustav Klimt, nebo Karl Kraus. Fotí se u ní i vysoká aristokracie. Nakonec nafotí jako oficiální fotografka i korunovaci císaře Karla I. králem Uherska. Získává si důvěru císařského páru, který vítá její moderní styl práce. Fotografie d'Ora zachycovaly individualitu jejích klientů s novými, přirozenými polohami v kontrastu se strnulými, staromódními pózami tradičních ateliérů. V roce 1925 okouzluje Paříž, kam se stěhuje a opět si získává slávu v mezinárodním módním průmyslu. Uzavírá také dlouhodobé smlouvy s módními časopisy Die Dame a Officiel de la Couture et de la Mode. Její pařížské fotografie odrážejí okouzlující styl jejích klientů, mezi něž patřila i návrhářka Coco Chanel. Nicméně opět přichází strašlivá válka.
D'Ora prodala svůj pařížský ateliér brzy po německé invazi v roce 1940. Navzdory své konverzi ke katolicismu zůstávala kvůli svému židovskému původu v nebezpečí. Za války se ukrývala v klášteře v La Lanvese v jižní provincii Ardeche. Mnoho členů její rodiny zahynulo během holokaustu, včetně její sestry Anny. Po válce se její styl radikálně mění. Viděla příliš mnoho utrpení a bolesti. Zachycuje Vídeň po válce. Válečné uprchlíky, rodiny bez domova, trosky. Poté, co ji v roce 1959 srazila motorka, ztratila d'Ora částečně paměť a nebyla schopna pracovat. Zbývající léta strávila v rakouském Frohnleitenu. Zemřela 28. října 1963.
Madame d’Ora uměla zachytit vnitřní individualitu lidí. V době, kdy vzniká psychoanalýza, lidé opatrně odhalují své vnitřní sny, kterých se mnohdy i bojí. Madame d’Ora umí také vycítit vnitřní svět svých klientů. Zaujmou její fotografie mužů. Šlechtici v uniformách. V ateliéru Madame d’Ora však najednou nejsou válečníci, ale projevují svou zranitelnost.
Zahleďme se na fotografii Leopolda hraběte Berchtolda. Ministra zahraničí Rakouska-Uherska do roku 1915, kdy podal demisi. Byl vnímán jako milý a společenský člověk se sociálním cítěním, avšak byl považován za politika slabého, bez autority a umění kvalitně rozhodovat a razantně řešit krize. Berchtold nechtěl válku, vnímal jí jako katastrofu pro císařství, podobně jako Ferdinand d´Este. Zároveň byl pod stále větším tlakem armádních kruhů v čele s náčelníkem generálního štábu Conradem von Hötzendorfem a německou vládou.
Na fotografii K. und k. Hofphotographa C. Pietznera z roku 1915 má hrabě klasický postoj. Ruka v bok a odhodlaný výraz.
Nicméně je to pravdivý obraz hraběte Berchtolda? A na druhé straně fotografie Madame d’Ora z roku 1916. Tatáž uniforma, ale kde je ten odhodlaný důstojník? Vidíme sedícího muže opřeného o svou šavli s unaveným výrazem, který se dívá na stranu. Vidíme citlivého a unaveného muže uprostřed války, která odnáší životy a zdraví tisíců mužů, uvrhává rodiny do bídy a zoufalství. Již jí nemůže zastavit. Válka už žije vlastními zákony a živí se lidskou krví. Jeden hrabě z Buchlova jí nezastaví.
Muži v ateliéru této fotografky odhalují své vnitřní já. Možná únavu z maskulinního postoje, kterou po nich okolí vyžaduje. A ženy? Ty Madame d’Ora činí krásnými. Každá dívka a žena má svou jedinečnou krásu. Tu umí odhalit její ateliér. Úspěch v módním průmyslu jí přinesla právě schopnost zdůraznit atraktivní povahu každé ženy. Možná střevíček ukáže štíhlost půvabné nohy, možná šaty odhalí labutí krk či krásu ramen, nebo snad aristokratičnost štíhlých rukou klavíristky? Podívejme se na fotografii ruské tanečnice klasického ruského baletu Anny Pavlovové. Byla mistryní evropských divadelních scén. Ale za krásou klasického petrohradského baletu a jejího výrazu byly nekonečné a nekonečné hodiny práce a odříkání. A to vše vidíme na fotografii Anny. Až mystické nasvícení tváře umělkyně, ale zároveň složené ruce v gestu únavy. Spojení umění a práce, která vede k realizaci záměru baletní tanečnice. Snad jen Madame d’Ora jí takto uměla ukázat svými fotografiemi tehdy a navždy.
Madame d’Ora zachytila vnitřní já mnoha lidí své epochy a otevřela cestu ženám k fotografické tvorbě. Nezbývá než smeknout klobouk před její tvorbou.
