Zde u sv. Mořice u Annína nakonec zvítězil život nad smrtí a ukázal nám středověkou legendu o třech živých a třech mrtvých. U nás zcela unikátní výjev gotického umění.
Středověky člověk stal před tváři smrti prakticky dennodenně. Smrt a mrtvi přitom zcela přirozeně hráli ve středověké kultuře aktivní roli v komunitě živých. Středověcí lidé jako by žili s mrtvými. Tímto projevem byla i Legenda O setkaní třech živých s třemi mrtvými, která je bezesporu reflexi teto kulturní zkušenosti, a také proto patři k nejrozšířenějším námětům vrcholně a pozdně středověké duchovni literatury a výtvarného uměni s tematikou smrti a umírání. Její popularita je doložena zejména ve Francii druhé poloviny 13. století . Legenda Vypraví příběh o třech mladých aristokratech, jež během návratu z bezstarostné vyjížďky na lov potkají tři umrlce, kteří jim vstoupí do cesty, aby jim připomněli pomíjivost života a nevyhnutelnou realitu fyzické smrti: To, co jste teď vy, byli jsme i my, to, co jsme teď my, budete i vy. Původ příběhu není dodnes zcela objasněn, odbornou veřejnosti je obecně akceptovaná hypotéza o dvorském, francouzském původu legendy, která vychází ze starších byzantských pramenů.
Rád bych vážené čtenáře upozornil na unikát, který se nachází i u nás. Se zobrazením legendy O setkaní třech živých s třemi mrtvými se setkáme rovněž v českém prostředí, a to ve farním kostele sv. Mořice u Annína. Rok založeni kostela není znám, nicméně jeho zasvěceni sv. Mořici i pojmenovaní osady mohou naznačovat spojitost s kolonizačními a pastoračními aktivitami benediktýnů z bavorského Niederalteichu, jejichž aktivity jsou na Sušičku pramenně doloženy. Mniši vlastnili ostatky sv. Mořice a podporovali šíření jeho kultu. Kdysi byl kostelík obklopen i osadou St. Maurenzen oberhalb Annathal, která však po odsunu a vyhnání obyvatel německého původu zanikla. Kostelík byl zcela devastován a malby zůstaly skryty pod vrstvami zabílení. Symbolicky na Květnou neděli v roce 1946 zde na faře umírá farář Andraschko, který svým farníkům sloužil od roku 1899, je posledním zemřelým z osady Mouřenec, poté již osada zaniká, aby místo upadlo na desítky let do zapomenutí.
Vůbec nejstarší známe zobrazeni setkání a dialogu živých s mrtvými nalezneme v italské nástěnné malbě už kolem roku 1225 v kostele sv. Maří Magdaleny v Melči. Náš výjev je obvykle datován do 20. let 14. století a je u nás nejstarší (podobný nalezneme pouze v Broumově a v dominikánském kostele v Českých Budějovicích).
Legenda je v případě sv. Mořice situovaná na severní stěně kostelní lodi v rámci rozsáhlého cyklu s hlavním výjevem Posledního soudu, naproti původnímu vchodu do chrámu. Malby v lodi jsou dnes dochovaný ve formě okrové kresby s fragmentárními zbytky modrých lazur. Jsou starší než monumentální Ukřižovaní v konše presbytáře a rozděleny do třech vodorovných pasů.
Scéna třech živých s třemi mrtvými v malbách plni dokonale svou pastorační funkci: má přivést věřícího ke kontemplaci smrti, k pokoře, pokání a skrze dobrou smrt ke spase duše. Je při tom zajímavé, že to nejsou pouze mrtvi, kteří promlouvají k živým, ale jsou s nimi v živém dialogu. Ve scéně, se, jak víme, dochovaly dvě nápisové pásky, z nichž jedna se vine od postav umrlců, druha nad postavami. Přímá řeč živého krále je navíc psychologicky výstižnou a uvěřitelnou reakci na setkání s mrtvým, na kterou umrlec překvapeně reaguje: Co je na mě tak děsivého? Vždyť budete jako já!
Čili v svatomořickém kostelíku máme dochován doklad zapojení našich zemí do duchovního proudu gotické středověké kultury a můžeme prostřednictvím Legendy nahlédnout do duchovního života tehdejších lidí, kteří stovky let upírali svoje zraky na umrlce, kteří s živými hovořili, aby jim pomohli překonat strach a úzkost z neznáma, které čeká všechny bez rozdílu.
Snad jen na závěr je možno říct, že zde u sv. Mořice zvítězil život nad smrtí, kostelík byl nakonec v 90. letech opraven společným úsilím bývalých německých rodáků a jejich potomků, kteří se mohli vrátit do rodných míst, a Přáteli Mouřence z.s. z naší strany hranic. A všechny tyto vzácné fresky byly náhodně odkryty a zrestaurovány. Připomínají „memento mori“, ale zároveň nesou i poselství o životě, smíření a dobru mezi námi.
