S určitým zpožděním jsem zhlédnul film pana Petra Jákla Jan Žižka, uvedený do kin v roce 2022. A jaký byl můj dojem z hlediska historických reálií?
Příběh Jana Žižky, neboli jeho „zrod“, ve filmu nenaleznete. Osobnost tohoto pozdějšího husitského hejtmana byla odkázána do malého čtverce nekonečného sledu brutálních šarvátek a bitek kdesi v neurčeném regionu lesů kolem hradu Křivoklátu, Zvíkova a Kokořína, ve kterém ani tak nejde o příběh, ale o střelbu kušemi a ohánění se sekerami a meči. Vše se odehrává v té správné středověké tmě, jak jinak. Film čerpá z osvědčených klišé. Tj nekonečně proradný král Zikmund proti králi Václavovi, umounění rolníci v roli jakýchsi povstalců v lese, kteří bojují kdo ví za co. Na konci filmu se dovídáme, že mohou umřít za „svou věc“. Jednou se objeví vozová hradba a občas melodie chorálu Boží bojovníci, vše samozřejmě v té správné středověké mlze a dýmu. Chorál sice vznikl později než se odehrávají filmové události, ale to už je to nejmenší, podobně jako to, že Žižka přišel o oko v dětství a ne v dospělosti jak se ve filmu zobrazuje. Myslím si, že by bylo poctivější film uvést v kategorii historické fantasy a uvést i u nás pod názvem „Mediaval“, tak jako v zahraničních distribucích. Uvázání filmu k Janu Žižkovi se mi nejeví jako fér vůči domácím divákům, protože film nemá s Janem Žižkou společného téměř nic.
Já vím, že jsem začal s kritikou, přičemž naprosto uznávám a respektuji pohled producenta filmu, schopnost najít finanční prostředky, známé herecké tváře a vše přetavit do filmového díla, kde jsou krásné lokace a herci dobře hrají. Není to jednoduché a samo o sobě je to kumšt a desítky a desítky hodin práce a jednání. Nicméně pan Jákl se podílel jako producent třeba i na snímku Nejvyšší pocta, který pojednává o epizodě z doby Vietnamské války, která je dosud v americké společnosti vnímáná velmi citlivě. Přičem ve snímku nenalezneme scény, kdy se v asijské džungli vysazují vojáci v napoleonských uniformách. Jedná se o hyperbolu, ale pokud nazvu film Jan Žižka, tak by se slušela určitá úcta k základním reáliím českých dějin.
Je pravdou, že přelom 14. století a století 15. nebyla doba, kdy by České království a Markrabství moravské byly dobré místo k žití. Spíše naopak. Království bylo zmítáno boji mezi syny Karla IV – Zikmundem a Václavem,markrabství pak tížily boje mezi synovci Karla IV. Prokopem a Joštem. Žádná ze stran neměla prostředky na velkou regulerní válku, a tak se boje odehrávaly zejména guerillovým způsobem, kdy se protivníci snažili navzájem oslabit hospodářsky. Všude působily menší či větší skupiny žoldnéřů a bojovníků ve službách některé ze stran. Složené z pestré směsice nižších šlechticů, selských synků, i lidí z prostředí chudiny či kriminálního prostředí. Tyto boje umožňovaly při troše schopností a štěstí i vzestup příslušníků těchto skupin. Navíc se politicky aktivní aristokracie také přidávala k některé ze stran a často i skrytě těžila z činnosti těchto bojůvek a tlup. Pověstní loupeživí rytíři či tlupy lapků nebo oddíly žoldnéřů nejednou odváděli část kořisti svým aristokratickým protektorům. Vše způsobilo téměř anarchii, právní vymahatelnost se oslabila a hospodářství země se hroutilo. V takovém prostředí se pohyboval i Jan Žižka z Trocnova, nějaký čas strávil i v cizině, kde nepochybně také bojoval ve službách některé ze stran tamních konfliktů, kterých bylo velmi mnoho i tam. Snad toto chtěl film ukázat, nebo měl tu ambici, ale ve výsledku divák obdrží spíše ahistorický obraz „středověkých“ klišé o tmavých lesích, mlze, tmě a rolníků, kteří jsou stále umazaní od hnoje, kde je hlavní devizou jen brutalita a vraždění.
Jenže středověk byl barevné místo. Zdi kostelů a chrámů zářily pestrými freskami a ukazovaly biblické příběhy pro lidi, kteří neuměli číst. Katedrály zářily duhou barevných vitráží. Většina soch byla polychromovaných. Tj i sochy na prúčelích chrámů i uvnitř byly barevné a pestré. Lidi se oblékali do velmi barevného ošacení – červená, zelená, modrá. Vše bychom našli na oblečení i chudších lidí. Tehdejší doba by asi naše současníky překvapila onou barevností prostředí. A ano. I ve středověku svítilo slunce a kvetly rostliny a lidé slavili různé události – církevní, rodinné či komunitní.
Ony politické boje mezi Václavem a Zikmundem měla patrně symbolizovat postava Kateřiny, snoubenky Jindřicha III. z Rožmberka. A příběh jejího únosu a nekonečného předávání z rukou únosců do rukou jiných únosců. Až se divák ztratí, kdo a proč koho unášel, a co tím strany sledují. Hlavní je, že se mezi Žižkou a Kateřinou se vytvoří jakési milostné pouto, které ukončí dobrovolná smrt Kateřiny skokem do Orlické přehrady z hradeb hradu Zvíkova, přehrada ale vznikla až ve 20. století...
Jindřich z Rožmberka skutečně patřil k odpůrcům krále Václava a byl bohatým magnátem jižních Čech sídlem na dnešním Českém Krumlově. Za manželku měl Alžbětu z Kravař. Nicméně i u Jindřicha je nepředstavitelné, aby ve 14. století byl partií pro sňatkovou politiku neteře francouzského krále, kterou měla být Kateřina. Král Francie a jeho blízká rodina, povětšinou vévodové, rozhodně nehledali ženichy typu Rožmberka na okraji tehdejšího západního středověkého civilzačního okruhu. Kateřinu ve filmu vidíme prostovlasou, v prostém šatu spíše ženy z venkova, stále v sedle koně. Neprovdaná neteř francouzského krále rozhodně jezdila na cestách ve voze vystlaném látkami, šat nosila dle tehdejší mody ušitý ze vzácných látek.
Mezi zemanem z Trocnova a neteří francouzského krále však tehdy zela společenská a kulturní propast velikostí Orlické přehrady, kterou by nepřeklenulo ani to, že by zeman z Trocnova ovládal starofrancouzštinu, kterou velmi hbitě konverzuje s Kateřinou, nebo že by neteř krále Francie ovládala starou češtinu?
Věřím, že si film diváky našel a najde, ostatně úspěch filmu přeji už kvůli úsilí, které do filmu vložil pan Petr Jákl, ale Jan Žižka bohužel stále zůstal zakletý v ideologickém filmu pana Vávry z 50. let a snad se někdy v budoucnu dočká filmového zpracování.
