Dolní Počernice v Praze byly v minulosti spojené s různými šlechtickými rody, ale nejhlubší stopu zde zanechal uherský rod Dercsényi de Dercsény
Dolní Počernice v Praze jsou známé svým rybníkem, který je rozlohou největší chovný rybník v katastru hlavního města, ale i když tato městská část není úplně běžným cílem návštěvníků a obyvatel Prahy, tak si pozornost zaslouží. Zejména díky zachovalému charakteru dřívějšího velkostatku spojeného s vrchnostenským sídlem v zeleni rozsáhlého parku.
Ústředním historickým místem obce je zámek Dolní Počernice. Dnes je nazýván starý zámkem, jde o jednopatrový dvoukřídlý objekt v přízemí s renesančními klenbami. Ve východním křídle část středověké tvrze. Upravované barokní průčelí má okna v lištových šambránách na podokenních římsách. Jednalo se o sídlo založené v 15. století, které bylo ve vlastnictví různých pražských patricijů i šlechtických rodů. Ale nejvýznamnější stopu zde zanechal poslední šlechtický vlastník velkostatku uherský rod Dercsényi de Dercsény.
Rod Dercsényi de Dercsény pochází od Jánose Dercsényi st., dříve János Weisz (Levoča 1755, 16. listopadu– Mukačevo, 1837, 30. června) královský rada, soudce soudu několika uherských stolic. Jeho otec byl luteránským farářem ve Spišské Sobotě, on i jeho dědeček nesli jméno János Weisz a rodina byla povýšena do šlechtického stavu v roce 1687, a to 27. 9. císařem Leopoldem I. V roce 1792 obdržel János panství v Dercsény (dnes Dercen, Ukrajina, Zakarpatí, Mukačevský okres) jako královský dar a změnil si příjmení dle tohoto místa na Dercsényi. János byl vědcem, mineralogem a velmi úspěšně podnikal ve výrobě kamence v regionu Mukačeva. Synem Jánose st. byl baron János Lajos Dercsényi (Tokaj, 1802, 6. října - Vídeň 1863, 29. srpna) c. a k. dvorní rada. Oženil se svobodnou paní Elisabeth von Eichhoffovou (dcerou Josefa von Eichoffa). 21. března 1848 byl János Lajos spolu se svým bratrem Pálem povýšen do dědičného stavu uherského barona a uherského magnáta (v Uhersku byl používán pro stav svobodných pánů pojem baron).
Právě János Lajos a Elisabeth zakupují v roce 1855 dolnopočernický velkostatek se starým zámkem a pivovarem. Manželé tím zakládají nové rodové sídlo a hospodářskou základnu pro sebe a své potomky. Po roce 1858 byl zbořen starý mlýn na zámeckém nádvoří a ve stylu anglické novogotiky postaven při rybniční hrázi mlýn dnešní. Manželé také postavili vilový objekt nového zámku na místě okrasné zahrady, která nahradila starší hospodářské budovy a taktéž objekt skleníku - oranžerie. Stavbu svěřila baronka Elisabeth Dercsényiová architektu Bělskému roku 1857, který stavbu dokončil r. 1867. Pozdně klasicistní patrová vila centrální dispozice dnes tvoří jeden soubor se starým zámkem a blízkým kostelem Panny Marie. V zámcích je dnes dětský domov.
Synem Jánose Lajose a vnukem Jánose st. byl Béla Károly János (též Vojtěch st.) (Wien 16.12.1847, +Praha 11.12.1909), jeho manželkou byla Laura Tekla Francisca Ida Maria Mensshengen (Sopron 11.10.1856 - Loosdorf 20.10.1932). Ten provedl nákladnou modernizaci pivovaru a velkostatku, byl starosta obce 1887 až 1909 a je pochován na zdejším hřbitově (jméno na náhrobku baron Béla).
Zastavme se u tří synů Bély Karolyho Jánose. Všichni tři totiž výrazněji vystupují ze stínu starší historie díky archivním a fotografickým materiálům.
Béla Ferenc Mária (též Vojtěch ml.), (Dolní Počernice 26.11.1878, +Klánovice 3.8.1935). Byl starosta obce Počernice 1910 až 1919 a je pochován na dolnopočernickém hřbitově (jméno na náhrobku Vojtěch). Béla Ferenc se oženil s ženou z významnějšího, staršího a hodnostně vyššího rodu. Dne 4.2.1915 se v Praze oženil s hraběnkou Marií Theresií Wratislawovou von Mitrowitz und Schönfeld (Koloděje nad Lužnicí (Kolodey) 19.8.1884, +tamtéž 24.10.1961), dceři hraběte von Wratislaw a hraběnky Laury Bulgariniové. Za Bély Ference velkostatek hospodářsky upadá a dostává se do velkého zadlužení. Béla Ferenc se tak stává posledním šlechtickým majitelem panství a zároveň starostou obce. Nakonec v roce 1923 prodal zadlužený statek za 5 100 000 Kč pražské obci s podmínkou, že jeho rodina bude moci po dobu pěti let bezplatně užívat zámek k bydlení.[1] Čili obvyklé tvrzení o bezplatném převodu na obec se nezakládá na skutečnosti. I samotný prodej byl provázen potížemi, kdy prodávající nepředal registraturu velkostatku. Vše provází předchozí rozvod s manželkou Marii Theresií. Té připadá zámek Koloděje nad Lužnicí. Po rozvodu jsou bývalí manželé zcela odcizení a nestýkají se.
Marie Theresie se zásadně nazývala Marizza a takto se i podepisovala v korespondenci, kterou velmi intenzivně vedla s Gabriele hr. ze Zierotina na Bludově. Panství a zámek Koloděje dále vlastnili její synové Béla (též Vojtěch nejml.) (nar. 1915) a Evžen (nar. 1916) Dercsényi. Oba bratři byli ekonomicky vzdělaní a schopní a mezi obyvateli také oblíbení. V říjnu 1948 stát rozparceloval velkostatek a rodině ponechal pouhých 50 ha pozemků, zámek s hospodářskými budovami a myslivnu čp. 97. Dne 1. března 1951 jim byl odebrán i zámek s kaplí, hrobkou a parkem, zbývající hospodářské příslušenství a pole převzaly státní statky. Rod byl vyhnán do Prahy, kde „pracovali v procesu ve výrobě“. Po roce 1989 dědičky Marie Theresie zámek Koloděje nad Lužnicí restituovaly, ale velmi záhy prodaly. Dnes je zde zámecký hotel nazvaný Mitrowicz. [2]
Rudolf (Rezsö) Ferenc Mária (Dolní Počernice 12.7.1881, +Praha 30.3.1930). Rudolf je taktéž pohřben na hřbitově v Dolních Počernicích (jméno na náhrobku Rudolf) a zvolil si dráhu důstojníka. Sloužil u dragounů, tj jezdectva, u kterého sloužilo mnoho mužů šlechtického stavu. Konkrétně pluku dragounů číslo 14 (dragonerregiment nr. 14). Za Velké války dosahuje hodnosti rytmistra (rittmeister)[3] a je dekorován za statečnost Vojenským záslužným křížem 3. třídy s meči, bronzovou Vojenskou záslužnou medailí na stuze (Signum laudis) a Vojenským jubilejním křížem.
Mária Erzsébet Ida (Dolní Počernice 15.2.1885, +Praha 12.4.1910). Je taktéž pochována na hřbitově Dolní Počernice (jméno na náhrobku baronesse Marie). Mária bohužel umírá velmi mladá a svobodná. Zemřela na infekční spálu v Praze na Malé Straně v Ledeburském paláci (dnes ústředí NPÚ) ve farnosti sv. Tomáše a následně bylo tělo zesnulé převezeno k pohřbení do Dolních Počernic. Matrika od sv. Tomáše řádek dole.
U moderního rozvoje Dolních Počernic tak stál uherský rod Dercsényi de Dercsény. Ten zde po tři generace nalezl domov a hlavní hospodářské zázemí a plně se zapojil do místního života, dokonce i v roli starostů, což nebývalo úplně obvyklé. Poslední Dercsényi v Počernicích již nedokázal navázat na úspěchy svých prarodičů, i vzhledem ke společenským proměnám a osobním potížím, přesto však je dnešní obec s tímto uherským rodem nejvíce historicky provázaná.
[1] AMP Archiv hlavního města Prahy, Sb. PL, sign. PPL II – 6295, 31. července 1923. Velkostatek-DP (ahmp.cz)
[2] Karel Žurek, Dagmar Vykoukalová, Kamil Malenda, K stavebním dějinám hřbitovní kaple v Rokytnici u Přerova Sborník Státního okresního archivu Přerov 30 / 2022, str. 21-26, Dercsényi de Dercsény (euweb.cz)
[3] Ranglisten des Kaiserlichen und Königlichen Heeres 1917 (Wien, 1917) | Könyvtár | Hungaricana
