Pro jedny zvěstovatel nenávisti a lži, pro jiné pravdy a lásky. Jsme svědky přímé proměny nedávno zemřelého člověka plného rozporů do strnulé masky obarvené podle chutě a vkusu toho, kdo se jí právě zaštiťuje. Kolik již bylo takových v dějinách této malé země. Přemyslovec Václav, Klement Gottwald, Emil Hácha, T.G. Masaryk a celá řada jiných. Průvod masek, jakýsi průvod dobrých a zlých postav. České dějiny jako romance, prvorepubliková, socialistická nebo neoliberální, stále však romance.
K napsání této úvahy mě podnítily současné reakce na ony koalice v regionech, které vytvořily ČSSD a KSČM. Mnozí lidé nosili na demonstrace či do poslucháren učebních ústavů portréty Václava Havla, nosili je jako ikony, které je mají zázračně ochránit před „rudým morem“. Nosili je do míst, kde se studenti domáhají peticemi a hladovkami, či spíše v pozadí jejich středostavovští rodiče, odvolání některých radních za KSČM. Václav Havel je patrně v očích studentů, v podání jejich učitelů, ikonou boje proti komunismu, hrdina antikomunismu. Těch má tato nová skoroideologie citelný nedostatek. Snad jedinými výraznými jsou bratři Mašíni, oni šviháčtí lehkonozí pistolníci bondovského typu. Ostatně jejich sestra Zdena v posledních dnech začala velmi vehementně podporovat jihočeské studenty stávkaře. A tak se nám vytvořilo zvláštní uskupení – paní Zdena Mašínová (držící prapor svých bratrů - „nesmiřitelných bojovníků s komunismem“), p. Václav Havel, mladí lidé, skoro ještě chlapci a dívky, kteří se řídí zejména emocemi jak se sluší na jejich věk, a do toho písně p. Karla Kryla. Spojení, které poněkud kulhá na všechny nohy. Vysvětlil někdo oněm studentům, jejich učitelé, kteří je povolávají na barikády dávno dobojovaných bojů, že Václav Havel byl proti nekritickému antikomunismu, který považoval za zhoubný pro zdravý vývoj demokratické společnosti? Kdo uvedl Václava Havla do reálné politiky a svou obratnou politickou hrou umožnil jeho zvolení prezidentem a spoluurčil vývoj polistopadových událostí? Ano, byl to tehdejší ministr právník Marian Čalfa, onen normalizační člen KŠČ a politik ČSSR, proti kterým nás má chránit svatá ikona V. Havla. Paradox? Ne, to je skutečný život a svět, svět skutečných lidí, který se nehodí do romancí. Tak život páni učitelé promění, pár svíček zažžnou a vytvoří pohádku, o dobrém a zlém. Takový svět jaký chtějí vidět. Připomeňme vystoupení Václava Havla u Městského soudu v Praze s novináři Necenzurovaných novin Petrem Cibulkou a Lubošem Vydrou, 14. prosince 1993: „Údajné seznamy údajných spolupracovníků StB mají veskrze nejasný původ, jsou plny různých chybných údajů, ba leccos nasvědčuje tomu, že jsou dílem obratných desinformátorů z řad StB, a to jak těch, kteří je po léta sestavovali, tak těch, kteří je dali k dispozici tisku..............Celou věc považuji za jeden z největších úspěchů StB, které se podařilo na dlouhá léta zamořit ovzduší demokratického státu, zmobilizovat všechnu spodinu, jejíž největší radostí je ubližovat jiným, cynicky jí nabídnout jako dobově příhodnou záštitu prapor bojového antikomunismu, zneurotizovat společenské klima a posléze zproblematizovat základní hodnoty, na nichž by měl být právní a demokratický stát založen. Samozvaní samosoudci, kteří sedí zde - na lavici žalobců - jsou jen pokračovateli komunistické ideologie nenávisti, msty a totalitního odporu k právu. Jejich revue je stoka, šířící lež a zlobu. Je to hanba našeho nezávislého tisku“. To už nehovořím o bratrech Mašínech, jejich příběh i příběh jejich rodiny je natolik rozporuplným, že ty lze překonat pouze jejich mýtizací, o kterou silně a mohutně usiluje ústav studia totalitních režimů. Vztah Mašínů a Havla nejlépe charakterizují následné věty. Václav Havel v prosinci 1987 v reakci na knihu o činnosti zmíněných bratrů napsal Škvoreckému: „Mám výhrady proti některým jeho polohám, které bych tu nerad teď nějak stručně charakterizoval, protože bych je tím asi simplifikoval. Snad jen to bych mohl, že mi přecházel mráz po zádech, když se na stránkách (časopisu) Západu můj dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil.“ Bratři disentu ve svém stylu (kdo nezabíjí komunisty je komunista)vyčítali i samotnou jeho existenci. V roce 2011 byli bratři Mašínové na pohřbu Ctirada Mašína vyznamenáni vojenským řádem Zlatá lípa. Vyznamenání udělil ministr obrany ČR Alexandr Vondra, bývalý disident a signatář Charty 77. Ctirad Mašín řekl, že Havel "byl kretén pěstovanej estébákama," a že „celé československé disidentské hnutí bylo pod dohledem StB, a proto ho komunistický režim toleroval.“ Nyní se tito lidé bez svého přičinění sešli v podivném svazku na současných studentských demonstracích. Je něco bizarního v onom spojení. Svědčí to o tom, že ani ne rok po svém umrtí se V. Havel stává předmětem pokusů o šablonovité zkreslování svých názorů. Rodí se ikona, kterou umně malují umělci manipulací. Stejně tak se maluje obraz bratrů Mašínů. Už i naše prožité dějiny se stávají šestákovým románem s barvotiskovými obrázky. Je mi skutečně k politování, že se na tomto podílejí učitelé, lidé, kteří by měli vzdělávat mladé lidi, a ne jim číst kovbojky. Evidentně studentům na některých školách vysvětlují jen to, co chtějí, či podávají ne příběhy, ale ideologické romance, které nevidí rozpory v tom, že k jednomu stolu posadí V. Havla, Zdenu Mašínovou a její bratry a svorně se studenty věří, že si všichni náramně rozumí. Pro mě smutný obraz jihočeských stávek studentů..........
