Tak nějak jsem se už smířil s tím, že na měsíc přicházím o svobodu. Vystupuji ze svého vozu a zírám na jáchymovské lázeňské stavby z dob první republiky,...
...mnohdy lehce oděné do novodobého hávu zřejmě rukou nějakého zneuznaného místního zedníka.
Že jsem se nevrátil o třicet let zpět jsem poznal podle vyvěšené vlajky Saudské Arábie na dominantě zdejšího kruhového objezdu, hotelu Curie.
Tak takhle se tady žije.
Přicházím na ubikace (čti hotelový dvoulůžkový pokoj).
Spolubydlící č. 1 tu není. Cítím napětí. Připadám si jako Sněhurka, co nezákonně obsadila trpasličí chaloupku a vyčkávala příchodu prací sedřených původních vlastníků. Že bych se najedl z jeho mističky? Nebudu zbytečně provokovat, že jo.
Jaký asi bude? Co když chrápe víc než já? Nemám rád takový, co pořád jenom: nechrápej, napij se, zavři to okno, onanuj potichu apod.
Přehršel otázek v mé hlavě vytěsnil prázdný žaludek, hlásící se o pravidelný příděl stravy. Jde se na večeři.
Vcházím do jídelny, model „školní jídelna verze 1.5“.
Bufetové stoly prázdné jak seznam vlastníků Čapího hnízda Andreje Babiše.
Pevný a neměnný zasedací pořádek mne zavádí ke stolu u okna.
„Tady budete sedět do konce lázní, jo?“, Říká usměvavá sympatická servírka.
„A můžu si aspoň odskočit na procedury?“, vtipkuji. Můj první lázeňský vtip zůstal nevyslyšen, neboť zmizela v útrobách kuchyně a na vozíků již sebou přiváží mou vytouženou teplou stravu.
Kopeček rýže a UHO. Jeden. Kopeček. Rýže.
Udiveně očima obkresluji tvar dokonale vytvarovaného bílého zlata z Asie a pozoruji, jak se odevzdaně a pozvolna rozpouští v hnědé kuchařovo pomstě.
Já: „promiňte, já ale nemám dietu“.
Servírka: „my víme, ti co mají dietu, dostali jenom ovoce“.
Chápu. Mlčím.
Umřu tu hlady, to už vím.
Tak takhle se tady žije.
Postupem času se však leccos změnilo a i na budovy, které jinak zvenku působí celkem šedivě, se jinak díváte, když zjistíte, že tu všude točí Plzeň 12°, u stolu sedí fajn lidi, kteří i za menší úsměv jsou ochotní se podělit o přidělený žvanec a sestřičky se na vás usmívají i poté, co už vás viděly stokrát nahatého.
Tak takhle si tady teď žiji i já.
