Mamánek, část I.

Ucitím v nose nepříjemné zašimrání. Chtěl bych se poškrábat, ale jakmile pohnu rukou, zápěstím mi projede palčivá řezavá bolest. Ležím na zemi. Vnímám každou loudavou minutu času, co se plíží kolem mého těla.

Minutu? Možná je to vteřina, možná hodina. Kdo ví. Těžko se dá racionálně vnímat okolí, když veškerou energii má tělesná schránka spotřebovává na zajištění základních funkcí. I slovo funkce je v tomto kontextu značně přehnané. Říkejme tomu spíše disfunkcí.

Dýchám těžce. Vzduch, proudící z vyschlých rtů, střídavě odhání a vsakuje prach ze země. Určitě mi to na plicích zanechá pěknou paseku, probleskne mi hlavou a levý koutek se o pikometr pohne, aby vytvořil groteskní zdánlivý úsměv. Ha! Tak přece jsem schopen racionálně uvažovat, když ani v této chvíli mě neopustil sarkasmus. Aniž bych si tuto chvíli býval užil, už je zpět bolest. Bolest po celém těle. Bolest, kterou jsem do této chvíle neznal.

Snažím se od sebe odlepit oční víčka. Víčka těžká, jak kotvy zaoceánských parníků. Štěrbinou začne do sítnice proudit světlo, ale znavené oční ústrojí nedovolí více, než jen mlhavý pohled na blízké okolí. Kde to jsem? Podle zamlžených siluet objektů to není ani peklo ani nebe. Takže asi žiju. Oči se únavou uzavřou a já padám do bezvědomí.

Druhý pokus o procitnutí. Kolem je tma. Poznávám to podle chladného vánku a podle možnosti otevřít oči, aniž bych musel soupeřit se slunečními paprsky o právo pohlížet na svět. Ruce mám stále svázané. Se zaťatými zuby a tichým mručením se opírám hlavou o zem a snažím se vyšvihnout do sedu. Na potřetí se mi to povede. Pche, kdyby mě teď viděl učitel tělocviku ze základky, jak jsem pružný, by koulal! Pomyslím si, ale vzápětí syknu bolestí a myšlenky jsou rozprášeny v propadlišti mozkových závitů.

Sedím. Sedím a zády se opírám o vlhkou a studenou zeď. Jedno jsme pořešili, teď ta druhá záležitost. To bodavé pálení zápěstí, které mi co chvíli odlákává rozumové myšlenky pryč. Ukazovákem a palcem pravé ruky nahmatám uzel a pomocí polámaných nehtů se jej snažím uvolnit, abych dopřál zápěstí kýžený a zasloužený klid. Oba prsty pracují v až neskutečném synchronu, kdy cosi, co drží mé ruce u sebe začne nedobrovolně povolovat. Konečně zúročím ty roky dřiny v hudebce, kdy jsem prsty trápil a proháněl po černobílé klaviatuře vyšeptaného a k smrti unuděného piána maloměšťácké zušky. Jako bych slyšel svou matku: „K čemu Ti to jednou bude?“. No vidíš, mami, pousměji se v duchu, kdybys věděla, že mi prstoklad jednou zachrání živ… Ale větu nedokončím. Na mikrovteřinu zkamením. Máma! Rychlostí japonského metra se mi mysl vrací zpět. Zpět ke včerejší noci. Poslední vzpomínka patří pohledu na mou matku. A pak… Snažím se dostat přes bariéru a tmu, která následuje po tomto dějovém milníku. Marně. Jakákoliv snaha domyslet, co se dělo poté, je potrestána tupou bolestí v hlavě. Máma. Co je s mou mámou. Od této chvíle se již nedokáži soustředit myšlenkami na nic jiného. Máma. Co je s mou mámou...