Na JIPce je první noc nuda. Už víte, že jste přežili. Relativně přežili. Mé intimní setkání s rozvrkočenou Octavií červené barvy a pokus o předání mých tělesných tekutin dopadl dle vzoru amerického porna.
Oba jsme si to užili, ale je na čase jít vlastní cestou. Vlastně letět. Vrtulníkem. Nikdy bych nevěřil, že přiletí tak rychle od nahlášení a nikdy bych nevěřil, že mi to bude připadat jako nekonečná doba. Jo jo, strejda Einstein měl pravdu. Čas je relativní.
Čas příletu vrtulníku se rovná počtu pitomců, co nedávají přednost na druhou krát kubatura motorky. Tak nějak to říkával. Myslím.
Jsem po operaci.
Ležim a čumim.
Čekárnu už dááávno opustili zklamaní příbuzní, ti co chtěli dědit a ti, kteří nosí časopisy / pomeranče / telefony / notebooky / nostalgický serepetičky / (další doplň dle potřeby) ještě zřejmě nestačili zaregistrovat, že de facto jenom ležim a čumim.
Takže jenom ležim a čumim.
Už dááávno máte přečtené všechny nerozluštitelné nálepky z lahviček a přístrojů, co jsou v dosahu. Všechny revize mašinek v pořádku. Netřeba tudíž panikařit.
Takže jenom ležim a čumim.
Už dááávno jste zkoušeli zadržet dech a otestovat tak připravenost personálu, potažmo spolehlivost zdejších přístrojů.
Takže zadržím dech. Koukám na monitor za sebou. Čára rovná jak Babišův návrh na zvyšování české ekonomiky.
Zkouším, jestli někdo přijde. Nepřijde.
Asi bych si musel ještě zastavit srdce. To zatím neumím.
Takže jenom ležim a čumim.
Snad se trochu prospím, až zhasnou.
„V noci se tu nezhasínáááá“ řve sestra přes celou cimru v ten samej okamžik, jako by uměla číst myšlenky a snad, aby ukázala, čí že je tohle rajón.
Takže ležim a sleduju cvrkot kolem mne.
Naproti mé postele postupně navážejí tři baby. Postele č. 4, 5, 6. Věk něco mezi 70 a smrtí. Všechny po operaci kyčle. Věhlas této nemocnice v tomto oboru stoupnul poté, co se zde nechal operovat slovenský prezident. Od té doby si sem tyhle babky chodí pro endoprotézy jak do Kauflandu pro brambory v nedělní akci.
Fakt. Sestra řikala. Ne moje. Staniční.
Babky v pohodě usnuly zaslouženým spánkem.
Sleduji monitor babky č. 5. Tři grafy. Nahoře RKG, pod tím puls a dole dýchání.
Sleduji, jak se krásně synchronizuje žlutá křivka dýchání s jejím chrápáním.
Chóóó (křivka jde nahoru), pšíííí (křivka jde dolů), chóóó (křivka jde nahoru), pšíííí (křivka jde dolů),…
Hlavou si pokyvuju v rytmu oné uchu nelahodící disharmonické melodie hrdelního zpěvu a snad i přijde již dávno zapovězený spánek. Snad. Díky babi!
V tu chvíli se doposud jedinečná sinusovka mění v rovnou čáru, zřejmě předznamenávající blížící se konec lidského bytí. Proboha! Ona nedýchá!
Zhoupnu se na svých zesláblých rukou a těkavým pohybem očí se snažím rozpohybovat nezbednou křivku na monitoru. Nedýchá!
Musím zasáhnout!
„Sestřííííííííííííííííí!! Tady paní nedýýýýýchááááááááááá“.
Přibíhá sestra. Celkem rychle. Respekt.
V tu chvíli se babka otočí na bok, trochu zachroptí a pak dáááál vykresluje dokonalou sinusovku jak české středohoří.
Trapas.
Píďalkovitými pohyby se snažím zavrtat do peřiny. Jako bych nic neřekl. Jako bych tu nebyl.
Neumím číst myšlenky, ale pohled sestry jsem rozluštil dokonale. Včetně sprostých slov, vykřičníků a lékařsky nedovolených způsobů, jak by mne chtěla za živa vytahovat cévku. Za odměnu. Au.
No nic.
Ale babka, snad v tušení toho, že jsem jí poctivě hlídal celou noc, se umývala už jen s roztaženými závěsy. Koukala rozverně. Jsou věci, které ale vidět nechcete. Ale díky, babi.
Ale od té doby se ze mne stal hlídací mazák.
Druhý den, když už jsem měl co číst. Ležím a nečumim. Čtu si. Najednou slyším „mmmmmmmm!“.
Vykloním se z postele za závěs a vidím babku od vedle – nafouklou pusu, jak puberťačka, co se zrovna učí polykat (protože jí přítel nakukal, že je to zdravé na pleť a přece nechce mít ty beďary, že jo) a ukazujíc prstem na onu ústní nafouklinu.
V klidu se vrátím do původní polohy. Olíznu prst. Otočím na další stránku a volám „sestříííí, šestka zvracíííí“.
Takže asi tak. Proč ne. Na všechno se dá zvyknout. Ale sestřičky jsou tam hodný. Snad je zase dlouho neuvidím. Teda v nemocnici.
Na našem koncertu doufám, že všechny :-)
