Ač se to zdá k nevíře, ve svém téměř důchodovém věku, 37 let, jsem nikdy nebyl na horské dráze. Důvod je prostší než vysvětlení dotací pro Čapí hnízdo.
Jednoduše se mi z podobných věcí dělá nevolno a zatímco ostatní děti předškolního věku měly hrůzu ze strašidel a čertů, já u psycholožky místo obrázků příšer pod postelí kreslil temné siluety řetízkáčů, labutích kolotočů a na hadrových panenkách vysvětlovat vliv odstředivé síly atrakcí na moji psychickou pohodu. Takové bylo mé dětství.
Zkusit se prý má však v životě všechno, což většinou platí jen drogy nebo skupinový sex. V mém případě právě i pro horskou dráhu a tak jsem s rozpaky přijal nabídku partnerky Lucky k návštěvě zábavního parku Mirabilandia v Itálii a poctivě ji informoval o tom, že jsem zcela panic, co se těchto atrakcí týče. Po prvotním šoku z ceny vstupenky se v Lucii zřejmě probudily vzpomínky na dětství a poutavě mi celou cestu vypráví, kolik podobných parků, s kým a kde navštívila a jak moc děsivé to bylo. Já ji však nevnímám, přepočítávám, kolik čepovaných plzní se dá pořídit za 72 Eur. Skončil jsem u čísla „hodně“.
V areálu jsme jako první narazili na dráhu iSPEED. To, že je celá v červené barvě, všude jsou šachovnicové vlaječky a vozíky mají tvar závodních formulí bylo jistě dílem náhody nebo zhmotněným snem nějakého vyznavače filmové série Rychle a zběsile. Před vstupem byly dvě fronty, dlouhá až za roh a kratší s nápisem „PRIMA FILA“. Italský neumím, takže jsem usoudil, že nám jistě přejí „prima zážitek“. Stoupli jsme si tedy do kratší fronty a ostentativně dvakrát očima projel delší, vedlejší kolonu lidí odpředu dozadu a zlomyslně se ušklíbl na zpocený dav vyznavačů adrenalinové zábavy. Jak typicky české.
Jakmile jsme se po chvíli posunuli blíže, objevil jsem pod nápisem „PRIMA FILA“ anglický ekvivalent „first row“ a vyjekl na Lucku: „To je fronta do první řady, musíme pryč!“. „NE!“, Lucka zcela nečekaně převzala iniciativu pro dění věcí budoucích a otočila kormidlo mého osudu přímo proti útesu. „Když už jsme to vystáli, zůstaneme tady, nebuď srab“. Řekla tak rázně, až italský pár, stojící přímo za námi, který se už dobrých dvacet minut vášnivě na celou vstupní halu dohaduje, zda na italskou pizzu patří ananas, ztichnul a upřeně sleduje mojí reakci. „Dobře“, špitnul jsem tiše a odevzdaně sklopil hlavu. Italská žena šťouchla loktem do svého manžela a s Luckou na sebe mocně pokynuli. Na celých 5 vteřin tak vzniklo italsko-české dívčí přátelství s nejasnou budoucností a jepičím životem.
Náhle se turniket rozsvítil zeleně, dávaje nám tím najevo, že dobrodružství již nestojí nic v cestě.
Na nástupišti se snažím ještě obelstít pořadníkový systém tím, že si stoupnu na vstup do druhé řady, prohlížím si stropní výzdobu a tvářím se jako turniket. Jako bych tu nebyl. Někdo mě však chytá za rukáv a nechává mě usadit do sedačky v první řadě. Lucka. Slunce mého života. Nechci jí křivdit, ale zdá se mi, že její nadšení je živeno právě z mého stupňujícího se zoufalství.
Jak moc špatný nápad bylo vyměnit přesně 51,15 orosených půllitrů chladivého moku za čiré šílenství mi došlo hned 0,1 vteřiny poté, co se z repráků ozvalo lámanou italskou angličtinou „trrríí, tůůůů, van, gooou“. Vzadu na lebce mi silně bodlo, z očí vytryskly slzy a podlily se krví. Žaludek jsem ucítil někde mezi čtvrtou a pátou řadou sedaček. Nevím, jak dlouho jízda trvala, historici tvrdí, že jen pár desítek vteřin, mně však za tu chvíli před očima proběhl dvakrát celý můj život v délce celovečerního filmu.
Když jsme zastavili, mlčky jsem s otevřenou pusou a kůží oddělenou od lebky nehybně seděl a přes krvavou clonu hleděl do dáli. Neschopen ohýbat nohy v kolenou se jako robot zkázy šourám k východu. Před halou padám na zem, líbám sluncem rozpálený asfalt a děkuji Bohu, že už to mám konečně za sebou. „Teď jdeme na KATUN, dráhu, která je prý dvakrát delší“, zašeptal mi někdo do ucha. Byla to Lucie.
