Na mé ženě Lucii je toho opravdu málo, co by se jí dalo vytknout a každý den mě dokáže překvapit, jak vše zvládá s přehledem a nadhledem. Nechť jsou tyto řádky vykoupením za to, co bude následovat.
V mém pokročilém věku se nám podařilo přivést na svět dva krásné odlitky. Olivera a Lauru. Žijeme sami, daleko od příbuzných a zde se právě začíná na pozadí rýsovat příběh, neboť matky maminek (čti babičky) se cítí býti ještě více potřebnými a naplňují náš dům nepřeberným množstvím rad a informací, více či méně vyžádánými.
Naštěstí nás kdysi pan Bell poctil svým vynálezem (dej mu pán Bůh čistý signál) a tudíž vše probíhá přes telemost. Ovšem telefonáty Lucky s maminkou mě vždy dokážou spolehlivě překvapit.
Ikdyby Lucka právě zjistila, že vyhrála ve sportce Eurojackpot, ikdyby byla v sebelepší náladě, ikdyby právě objevila lék na dlouhověkost, jakmile se na displeji objeví "Maminka", otáčení zeměkoule se zpomalí na pětinu, tón hlasu klesne o 15 oktáv a v oknech se rozvine černé sukno, dávaje tušit cosi přesmutného.
"Ano, mami?" Řekne pomalým a táhlým hlasem tak, jako když vypouštíte pneumatiky u starého Zetoru, než ho dáte do sběru a on na vás kouká těmi smutnými, vypálenými světlomety skrze prorezavělou bránu levného vesnického kovošrotu.
Chvíli pauza.
"Ano mami, viděla jsem to video, jak koťátko spadlo do kanálu", řekne a za oknem začne hrát viola pomalou píseň.
Takto to pokračuje tak dlouho, až by si tyto telefonáty zasloužily mít svůj vlastní pomník s jezírkem a lavičkou, kde by se lidé scházeli, poseděli a společně zavzpomínali na to nejsmutnější, co se v historii moderní telefonie odehrálo.
Věřím, že přepis jejich telefonátu četl Cobain pět vteřin předtím, než si to nechal projít hlavou.
Závěrem bych chtěl jen vyzdvihnout, že jakmile hovor skončí, venku se opět rozjasní a dál pokračuje rodinný život pln radosti a slasti.
Jo, a tchyně je hodná, hlídá nám děti a tak. Teda hlídala. Si myslím. Až si toto přečte. Hmmm. Sakra.
