„Přijďte na převazy ráno“, říkala doktorka. „Bude tu míň lidí“, říkala sestřička. „Ale je to kurva pondělí, ne?“, říká mi můj nesmlouvavý gregoriánský kalendář, ubíhající až s fašistickou přesností.
Ale jak je psáno v Bibli: lékařům, matkám a psychopatům, co vám drží devítku u hlavy, když si kopete vlastní hrob, se neodmlouvá.
Prej. Říkali ti, co to četli.
Ale co kdyby ten psychopat byl lékař a ještě matka? Věta: “Neodmlouvej! A vykopej si ten hrob tím stetoskopem hlubší, synu.“ by v tu ránu dostala úplně jinej, nadpozemskej rozměr.
Téma k zamyšlení. Ne pro mne. Pro mého psychiatra. Mám ho rád. Je to taky psychopat. Občas léčím já jeho. Fakt.
Je pondělí. Ráno. Budík zvoní. V deset se vyhrabu. Dávám si na čas.
Všude chodím totiž pozdě. Ví se to o mně. Protože, když přijdu brzo, musí čekat na ty, co chodí pozdě. A takový lidi, co chodí pozdě, nesnáším. Pokud přijdu brzo.
Takže přicházím do čekárny. Lidí, jak syrských žadatelů o azyl na maďarských hranicích. Asi sto tisíc.
Zaskřípou dveře. Vcházím dovnitř.
Pokleslé hlavy přítomných se automaticky zaktivují a koukají mým směrem. Dychtivě mne skenují, zda nemám něco, co by mne opravňovalo k předběhnutí zdejší fronty, od rána zatím jdoucí se švýcarským pořádkem.
Berle? Pche. Ty tady má každej druhej. S tím, hošánku, nepochodíš. Jako bych až cejtil tíhu atmosféry, prosycenou jejich nenávistnými myšlenkovitými pochody.
Hlavy opět upadají do letargické vyčkávací pozice. Přijímají mne mezi sebe.
Fronta v čekárně je zvláštní útvar. Živej organismus, který se rodí časně ráno a umírá před zavírací dobou. Na jedné straně do sebe nasává nově příchozí, kteří tedy nenarušují zaběhnutá pravidla / zvyklosti, a na druhé straně vyplivuje již obsloužené pacienty, které bytostně nesnáší.
Ale nejedná se o nenávist typu: „míííí, nemám rád ty uprchlíky, neasi, míííí“, ale o silnou, mysl plně zaměstnávající nenávist, usazenou v hlubokém nitru lidské existence.
Opouštíte čekárnu a připadáte si jako být znásilněný Santa Clausem. Nekecám.
Hrdinství se tu netoleruje.
Paní (asi 40 let, blondýna, hezkej zadek) vychází z ordinace. Dveře se za ní zavírají. Na poslední chvíli se otáčí. Do skoro, dnes pro ní, uzavřené lékařské svatyně ještě na poslední chvíli zakřičí: „Sestříííííí, ještě jsem se chtěla zeptat, jestli….“. V tu chvíli půlka čekárny rozhodí rukama: „pffffffffffffff… tssssssssss…. chjjjoooooo“. Co si to dovoluje, nás tady zdržovat? Chtít něco víc, než davem přípustné a tolerovatelné lékařské aktivity? Zahrnující tak maximálně potvrzení neschopenky, že jo.
Jeden pán strká loktem do druhého a vytváří tak společně dočasnou přátelskou koalici s jepičím životem. Obrátí oči v sloup. Pak hlavou ukáže směrem k dnešní první narušovatelce zaběhlého pořádku a říká: „Heee…tssss…hmmm?!??“.
Druhý pán okamžitě kroutí hlavou a dodává: „Pcheee…tssss…týýjoooo!!“.
Poté se jejich mozky opět dektivujou. Hlavy upadají. Koalice zaniká.
Rozhlížím se marně po volné židli. Není.
Květináč s palmou? Taky dobrý.
„Na ten květináč si nesedejte, sestřička to nemá ráda...“. Díky, babi. Naše vlast ti děkuje za tvou záslužnou péči o zdravotnický dekorativní materiál.
Topení pod oknem? Proč ne. Zastavuji se u starostlivé paní. Ukazuji očima a naznačuji záměr zneuctít litinový radiátor mými hýžděmi. Paní pokrčuje rameny. Beru jako souhlas.
Každá fronta, v tomto případě má nová dočasná rodina, vždycky obsahuje 3 základní typy lidí.
Koumáky: „Měli by přikoupit ještě jeden rentgen, aby to šlo rychleji“.
Pamětníky: „Byla jsem tu včera, a byla tu ještě větší fronta než předevčírem“.
Strážce: „Nene, myslím, že nejste na řadě, přišel jste až po té prsaté blondýnce“.
Splývám s davem. Snažím se být neviditelný. Jen tak tu přežiju.
Můj život se však má v příštích chvílích změnit.
Jde kolem sestřička. Sakra, znám jí. Dělám, že něco hledám.
Kdyby ostatní zjistili, že znám lékařský personál, upálí mne za živa na provizorně sestavené hranici, poskládané z berlí, lavic, zamítnutých neschopenek a nevinných dekorativních keříků.
Přichází ke mne. „Ahoj Otto, čekáš dlouho?“.
Je pozdě. Bezpečně mne poznává. Ani metoda ne-já-jsem-inženýr-králík zde nezabere.
„Ne, v pohodě“, procedím mezi zuby a nezúčastněně proplétám šňůrku od mikiny mezi prsty. Ikdyž už tu trčím hodinu a půl.
Dav tuší mezi sebou záškodníka.
Jakýsi pán začal nenápadně kapesním nožíkem odšroubovávat dřevěné bednění místnosti. Zřejmě za účelem stavby šibenice.
„Ukaž mi papíry, já se ti zeptám, jestli…“, pokračuje ta jindy (teď ne) vítaná kolemjdoucí.
„Ale vždyť ty sedíš v blbý čekárně. Máš být o patro výš na efku.“, říká celkem přesvědčivě.
„Aha…no…tak…jááá…jdu...asi...“, poděkuju a rychlostí invalidního blesku opouštím dočasnou rodinu, aniž by mne stačila nesnášet.
A teď celé znovu. O patro výš.
Já tyhle situace nějak přitahuju. Asi. Ten den jsem to dal a ve čtyři odpoledne byl doma jak na koni. Ale miluju Plzeňskou nemocnici. Upřímně. Maj tam hezké sestřičky. A starostlivé. Fakt. Mám je rád.
