Jedu si takhle na kafe do Holýšova na motorce. V Kozopulech přede mnou jede Felicie. Hnědá. Naleštěná. Zřejmě garážovaná. Za volantem Děda. Asi 70 let. šedivý vlas. Účes na Hejmu. Odstín bych tipnul na polární lišku.
Vzadu v sedačce klučina. Asi 5 let.
Na sedačkách potahy ze světle zeleného leskyma, co ušila babička v 86 v rámci rodinného šetření. Za zadníma sedačkama plato vajíček. Klasika.
Jede čtyřicítkou.
Zatím idylická rodinná vyjížďka. Zatím.
Nejsem nervák, počkám si, blíží se konec obce, určitě zrychlí.
Nemýlím se. Za obcí zrychlí. Jedeme 50.
Já pořád za ním.
Klučina se otáčí a vidí za sebou motorkáře. Lekne se až mu vypadne žvýkačka z pusy a padá na zem, kde vytváří barevný mozaikovitý slepenec z psích chlupů, zbytků leskyma a použitých žetonů do košíku z Kauflandu.
Klepe dědovi na rameno.
Děda se otáčí. Vidí za sebou motorkáře. Zděsí se. Felicie zavrávorá na silnici.
Možná mu bleskne hlavou jakási nemilá vzpomínka na kluky z motoklubu Wehrmacht. Nevím. Nezjišťuji.
Šlape na plyn. Poprvé v životě dá pocítit sobě i Felicii, jaké to je zařadit pátý rychlostní stupeň. Mladoboleslavská polistopadová chlouba sebou škubne v orgasmickém opojení a vztekle se zhoupne na zadních vyšeptaných tlumičích.
Už jedeme 75.
Já pořád za ním.
Vypadá to slibně.
A ouha! Kopec před náma. Už za pár vteřin děda pozná, že příroda je krutá milenka.
Klučina klepe dědovi opět na rameno.
Ale děda nevnímá. V předklonu a transu hypnotizuje horizont.
Obviňuje vládu. Imigranty. Babiše.
Doskáče k první rovince.
Hurá benzínka. Slibný to azyl před neutuchající silniční potupou.
Odbočuje.
Já za ním.
Zastavujeme na parkovišti.
Jdu k okýnku.
Já: "ťuk, ťuk".
Děda: (pouze odevzdaně kouká)
Já: "ťuk, ťuk, ťuk".
Děda: (zřejmě chápe bezvýchodnou situaci. Bere za švihadlo. Stahuje okýnko na dva prsty)
Děda: "já vím, že...."
Já: "Chtěl jsem vám jen říct, že vám kluk klepal na rameno, protože mu z okýnka vypadla čepice. Tady jí máte. Nashle".
Ale v Holýšově bylo krásně a mají tam krásně upravené zahrádky a spoustu retardérů. Takže asi tak.
