V rámci Týdne neklidu se v Národní technické knihovně uskutečnila debata „Vzdělání jako fastfood? Privatizace a marketizace univerzity.“ Uspořádala ji iniciativa ProAlt a kulturní čtrnáctideník A2. Debaty se zúčastnila socioložka a vedoucí postava hnutí ProAlt Tereza Stöckelová, politolog a aktivista Ondřej Slačálek a literární vědec Petr Bílek.
Moderátorka Alice Červinková (socioložka, ProAlt) uvedla diskuzi krátkým zamyšlením nad tím, co je to fastfood: jde o zboží bez kontextu, které se dá kamkoli přenést, zglajchšaltovaný produkt, co neobsahuje živiny, ale pouze způsobuje trávicí problémy. Připadá vám přirovnání marketizovaného vzdělání k fastfoodu přehnané? Diskutujícím nikoli. To ale neznamená, že by nějakou reformu stávajícího systému vysokého školství odmítali.
Úvodem se Stöckelová pozastavila nad tím, že plánované reformě se vyčítá také nebezpečí politizace univerzit. Zdůraznila ale, že politika by akademické půdě neměla být vnější – nemusí přece znamenat jen zasahování stranických zájmů do univerzitního prostředí. Slačálek dodal, že dnes narážíme na sedimenty debat z 90. let, kdy odpor k politice na akademické půdě reagoval na destruktivní působení jedné strany v univerzitním prostředí.
Na otázku, co je na veřejných vysokých školách veřejného Bílek odpověděl, že jejich status není zrovna ideální: existují v jakémsi vzduchoprázdnu, nepatří do sféry soukromé ani státní. Slačálek v souvislosti s termínem „veřejný“ vyzdvihl existenci určitého závazku. Lidé, z jejichž daní se veřejné vysoké školství platí, by měli vědět, že tyto školy provozují např. kvalitní ekonomickou a právní vědu, což znamená, že zde existují i odpovídající služby.
Stöckelová ve „veřejnosti“ veřejných vysokých škol spatřuje aspekt otevřenosti. Ta měla donedávna podobu snahy přijímat co nejvyšší počet studentů, což se neosvědčilo. Stöckelová proto zdůrazňuje nutnost pěstovat otevřenost veřejných VŠ jinými způsoby: budovat důvěru veřejnosti v akademické instituce nebo ji zapojovat do participativních výzkumů.
Stöckelová dále poukázala na důležitý rozdíl mezi neziskovými soukromými vysokými školami, jako je Harvard nebo Princeton, a jejich ziskovými protějšky. Na takových školách je daleko vyšší školné, jejich manažeři vydělávají velké peníze, a dokonce se často staví u dálnic, podobně jako mcdonaldy.
K těm by se daly přirovnat soukromé vysoké školy, co máme nyní v ČR. Problémem je, že plánovaný systém finanční pomoci studentům se má vztahovat i na studenty těchto škol. Podle Stöckelové je nějaký, jinak nastavený, systém finanční pomoci studentům každopádně nezbytný. Obzvlášť nyní, když vládní reformy snižují disponibilní příjem domácností a omezují tak prostor pro mezigenerační solidaritu.
Závěrem se diskutující dotkli ještě tématu školného jako takového. Podle Bílka by neuškodilo zavést třeba jen symbolické školné, které by působilo jako takový „hygienický prostředek“ a vytvářelo u pedagoga i studentů určitý tlak na výkon. Slačálek v takové opatení nevěří. Ve školném vidí spíš prostředek devalvace vzdělávání. Podle něj se snadno může stát, že studenta, co léta platil školné, za špatnou diplomovou práci zkrátka nevyhodí.
Podle Slačálka bychom se také měli ptát, jestli britský systém vysokého školství, jímž se reforma inspiruje, opravdu funguje tak skvěle, jak se tvrdí, a u nás by mohl selhat jen díky odlišnému kulturnímu kontextu. Dodal ale, že v situaci, kdy je společnost plně marketizovaná by autonomie a „veřejnost“ vysokých škol byla vlastně nespravedlivá.
Johana Labanczová, KohoVolit.eu
Libí se Vám naše články? Můžete je pravidelně dostávat na Facebooku.
Dále čtěte:
Co chce a nechce Josef Dobeš
Kdo (ne)chce referenda? Díl 5.
Analýza hlasování v Národní radě SR v letech 2010-2012
