Sparta byla ve světě hodně uznávaná a měla své jméno, říká Eliška Krejčová-Fürstová

Dvacet osm domácích titulů mistryně republiky, jedenáct týmových titulů se Spartou, sedm medailí z mistrovství světa. V roce 2017 získala ve svých devadesáti letech titul vicemistryně světa veteránek. Jedním slovem - neuvěřitelná

Jak vzpomíná na své dlouholeté působení v tehdejší pražské Spartě dnes již pětadevadesátiletá stolní tenistka Eliška Krejčová-Fürstová? Dlouholetá reprezentantka, patřila mezi nejlepší v Československu i Evropě. Nasbírala nespočet vlastních titulů a hojný počet i pro Spartu. Jak na to všechno vzpomíná?

 Jaké byly vaše stolně tenisové začátky?
Bylo mi asi 12 let, když mě starší bratr vzal na trénink k nám do Kralup nad Vltavou. Do té doby jsem hrála doma na zahradě s tatínkem. Hrávala jsem tam tak dvakrát týdně. Později vedení klubu pozvalo na zápas věhlasnou Spartu, kde hráli například Andreadis a Bukovičová (pozn. aut. Bukovičová byla tehdejší mistryně republiky, Andreadis naděje československého stolního tenisu). Bukovičová mě sice porazila 2:0, ale uhrála jsem 14 a 16 bodů (tehdy se ještě hrálo na 21 bodů). Díky tomu mě pozval pan Vendelín Veselý, funkcionář Sparty a hledač talentů, abych u nich trénovala. Působila jsem tak na Spartě od roku 1942 až do 1957.

 Popsala byste, jak to v té době na Spartě vypadalo, co se týče tréninku a jejich organizace?
Sparta byla, dá se říci takové středisko. Pan Veselý tam bral hráče, kteří mu přišli perspektivní, většina z nich pak byli naši reprezentanti, například Bohumil Váňa, Ivan Andreadis a Vladimír Miko. Sparta neměla dřív ani vlastní hernu. Měla zaplacené dva stoly v Černé Růži na Václavském náměstí, kam jsem chodila o pauzách ve škole. Tehdy byla ale jiná doba, dnes jsou tréninky organizované a už se staví na nějaké konkrétní bázi. My si tehdy chodili zahrát spíše mezi sebou, neměli jsme oficiálně ani žádného trenéra. Na mezinárodní akce nám byl vždy jen někdo přidělen, ale kolikrát ani stolnímu tenisu moc nerozuměl. Radili nám třeba, ať hrajeme údery na jedné noze a tak podobně.

 Jak jste vnímala válečnou situaci, ovlivnila výrazněji váš život?
Válku jsem prožila kupodivu celkem poklidně. Věnovala jsem se studiu a sportu. Věděla jsem, co se ve světě děje, ale moc jsem to naštěstí nemusela řešit, chtěla jsem hlavně žít. Jediné, kdy mě to zasáhlo a přinutilo to více brát na zřetel, byl nálet na Kralupy, kdy náš rodinný dům dostal dva přímé zásahy. Naštěstí nikdo nebyl vážně zraněn, jen můj bratr si pak nesl následky do konce života… V tu chvíli mně docházelo, že vše může být rázem jinak…

 I přes válku jste deset let kralovala na domácí půdě. Sedmnáct titulů ze dvouhry žen a jedenáct ze čtyřhry vás řadí mezi nejlepší hráčky naší země a to i na mezinárodní scéně.
Dříve se hlavně útočilo. Obranářek bylo velmi málo a já se řadila mezi ně. Vyhovovalo mi, že se ještě nehrálo se současnými houbovitými potahy, takže rotace v míčku byla o to nepříjemnější, a to tehdy soupeřkám velmi vadilo. Co se týče domácího prostředí, byla jsem také jedna z mladších hráček. V Anglii jsem byla například díky mladistvému vzhledu velmi oblíbená, přezývalo se mi tam „Czech Baby“. Dalo by se říct, že jsem i týmová hráčka, protože z mistrovství světa mám celkem sedm bronzových medailí, z toho tři za družstva a čtyři za čtyřhry. Deblové tituly jsme přiváželi hlavně s Ivanem Andreadisem i z domácích šampionátů. Na naše klubové úspěchy byla hrdá Sparta i naše země.

 Před pěti lety jste přidala i titul vicemistryně světa veteránek ve svých devadesáti letech. Než udeřila v březnu 2020 pandemie Covidu-19 tak jste navíc ještě sehrála několik utkání ve druhé nejvyšší okresní soutěži. To je neuvěřitelné!
Bylo to na mistrovství světa ve Stockholmu, velmi si toho vážím. Ano, poslední zápas jsem odehrála ještě 9. března 2020. Mám špatné prokrvení nohou a křečové žíly, to víte, věku neporučíte. Stolní tenis mě donutí na to vždy zapomenout a je to lepší. Mrzí mě, že se nyní hrát nemůže, chybí mi to.

 Jak si tehdy vedla Sparta jako klub? Přeci jen Sparta byla, jak sama říkáte, líheň reprezentantů.
Sparta byla hodně uznávaná a měla ve světě jméno. Za těch patnáct let, co jsem za ní hrála, jsme nasbírali 11 titulů ve družstvech. První titul jsme vyhráli ještě za protektorátu Čechy a Morava v roce 1943 ve smíšených družstvech (pozn. aut: čtyři muži + dvě ženy). Následoval druhý titul o tři roky později a od roku 1949 jsme nepřetržitě vyhrávali až do roku 1957. V tomto roce jsem končila jak reprezentační kariéru, tak jsem i přestoupila asi na půl roku do Slavoje Praha. Sparta pak měla dalších několik titulů, ale těch jsem již součástí nebyla.

 Jaký je váš největší zážitek z hráčské kariéry?
V mezistátním utkání mezi Československem a Anglií jsem porazila tehdejší britskou jedničku. Hrálo se v Lucerně, která praskala ve švech, dnes by na ping-pong nepřišlo tolik lidí. Pořád slyším, jak Lucerna burácela a skandovala. Tehdy mi to tak nepřišlo, dnes na to velmi ráda vzpomínám.

 Sledujete současné dění ve stolním tenise? Proč současná generace mládeže i dospělých nedosahuje podobných úspěchů, jako vaše?
Hra se velmi zrychlila a změnila. Je v ní ještě více podnětů, na které se hráč musí soustředit. Za nás navíc ještě nebyl tak pestrý výběr potahů a dřev. Současné gumové potahy jsme ani neměli. Když se dnes dívám na naše reprezentanty, jak to do sebe hrozně „buší“ a výměny bývají krátké, nevím, jaké z toho mám pocity. My jsme měli hru pestřejší, snažili jsme se měnit více tempo hry, střídali ránu s kraťasem. Navíc jsme neměli ovládnutou takovou škálu úderů jako mají současní hráči. Každý umí rozehrát backhandem a forehandem, my měli spíše jedno z toho a na to jsme také spoléhali. Podmínky pro herní růst jsou navíc v každé zemi dnes jiné.

 Co byste vzkázala dnešní generaci stolních tenistů a rovněž současným sparťanům?
U nás ve sparťanském družstvu panovala vždycky velká soudržnost a sparťanská vůle. Tak aby si hráči věřili a soustředili se na dané míčky. Brali vždy zápasy vážně, ne na lehkou váhu. Když už ten sport chci dělat a věnovat se mu, tak se vší vážností a pozorností. Důležité je se umět soustředit. Moderní hra to soustředění vyžaduje opravdu více než ta naše dřívější. A abych nezapomněla, tak hlavně pohyb, bez něj to nepůjde.