Zdá se to neuvěřitelné, ale svého prvního žebráka jsem viděla v Rusku. Pardon, na Ukrajině. Ale to je jedno, tehdy to byl ještě velikij mogučij. Jako zvídaví turisté jsme nakoukli do malého pravoslavného kostelíku.
Nebyl to dobrý nápad, právě probíhala mše a tak jsme rychle vycouvali. Před vchodem nás oslovila postarší žena. Nechápala jsem, co chce. Děňgi. Natáhla ruku. Pobouřilo mne to. To je pěkná reklama vzkvétajícího socialismu. Dělala jsem, že nerozumím. Opakovala to slovo v několika světových jazycích. Přidala výmluvné gesto ,kterému by rozuměl i blbec. Třela prsty pravé ruky o sebe, div že s nimi nerozdělala oheň. To mne urazilo. Pokusila jsem se zmizet. Vyrazila za mnou. Taky začala být naštvaná. Asi jsem pro ni představovala symbol vypasené zazobané kapitalistky. Nedala bych jí nic, i kdyby klekla na kolena. Od té doby jsem na žebráky zanevřela.
Dodnes to nemám v hlavě vyřešené. Když se objevili žebráci u nás, shlížela jsem na ně svrchu. Proč si nehledají práci? Nevypadali jako nemocní, nebo nemohoucí. Proč se tak ponižují a válejí se s rukou nataženou po chodnících, a nechají se překračovat lhostejnými lidmi? Pak jsem si někde přečetla, kolik si vyžebrají za den. Okamžitě jsem to začala přepočítávat na svůj denní příjem. Žebráci suverénně vedli.
Jednou jsem byla v pokušení sáhnout do peněženky. To když jsem míjela vrásčitou tmavovlasou ženu, která seděla na chodníku a vedle ní na kusu hadru spalo asi tříleté dítě. Holčička, špinavá a otrhaná. Dítě, které by si mělo hrát, pobíhat a vyvádět. Byl bílý den! Snad jí dali něco na spaní. Rozhlédla jsem se. Pár metrů od nich se nedbale opíral o zábradlí chlap a notně si přihýbal z láhve. Pochopila jsem.
Žebrat se musí umět. Tak nás dostal ten chlap na nádraží. Dívali jsme se na vlaky na peróně. Sice mrzlo a padal sníh, ale nechtělo se nám čekat s děckama v zakouřené čekárně. Tak jsme tam podupávali a čekali, až nám to pojede. Nástupiště bylo liduprázdné, dokud se tam neobjevil ten chlap. Chtěl připálit. Manžel mu ochotně nabídl cigaretu a něco si spolu povídali. Pak chlap odešel. Ukázalo se, že z taťky vyloudil padesátku. Prý neměl na vlak. Když už nám mrzly nohy a děcka přestala poskakovat, vrátili jsme se do hlavní budovy. A koho nevidíme? Toho chudáka, kterému dal můj dobráček manžel peníze na vlak. Hostil za ně partu kamarádů rumem v zaplivaném bufetu.
Nemám důvěru ani v nejrůznější charitativní akce. Kolik z vybraných peněz se dostane k těm, v jejichž zájmu se peníze vyberou? Vzpomínám si, jak rostla konta pro lidi, postižené povodněmi na Moravě. Pro lidi, kteří přišli o domy, majetek, o zvířata, o zdraví. Vybralo se hodně. Lidská solidarita pomáhala tam, kde selhaly příslušné instituce. Povodně na Moravě byly první, když plavali Pražáci, už měli komfort. Zarazilo mne, že v nějaké vísce rozhodovali až po více než třech letech místní radní, komu co dají z těch vybraných peněz. Po třech letech? Z těch co zbyly?
Pamatujete na to silné zemětřesení před lety v Gruzii? Posílali jsme tam celé obytné buňky, deky, oblečení, zásoby, lékařské vybavení, dokonce rakve. Stačil mi pohled nějakého reportéra v televizi na místo katastrofy. Dorazily jen ty rakve, stály rozlámané u nějakého polozbořeného baráčku a kolem nich v blátě zašlapané krevní konzervy.
„Nikdy bych nepřispěl na žádnou takovou charitativní akci,“ řekl mi jeden z lékařů z polní nemocnice v Kosovu. „Na kamiony s humanitární pomocí čekali místní bossové hned na hranicích a pak jsem viděl, jak ty věci prodávali několikrát předražené na černém trhu. Chudáci nedostali nikdy nic.“
Ale to už jsme někde jinde. Máme štěstí, že žijeme v celkem poklidné zemi. Co jsou občasné povodně proti vlnám tsunami, nebo zemětřesení v Haiti. Co se nám může stát? Nemusíme spoléhat na cizí pomoc, nebo dokonce žebrat. I když život nám může přinést ledajaké situace. A my jsme bezradní.
Jako můj synovec Ríša. Je to moc hodný kluk. Takový tichý, plachý, nepere se, nehádá se. Jde si životem v pohodě. Před konflikty utíká a čeká, že se vyřeší samy. A dost mu to vychází. Pořád něco kutí kolem domku a stačí si sám. Tak jsme s jeho ženou Miluškou popíjely kafíčko u nich na zahradě. Když se nám ozval za zády, skoro jsme se lekly. „Potřebuji nějakou šťávu do motorové pily,“ promluvil hlasem skoro prosebným. Miluška, strážkyně společných financí, vytáhla stovku. „Stačí?“ „Určitě.“ A byl pryč.
Už se skoro stmívalo a Ríša se nevracel. Miluška zneklidněla. Na benzinku je to čtvrt hodiny z kopečka, dvacet minut do kopce zpátky. Na trase dvě hospůdky. Ale co by tam dělal se stovkou? Pak se objevil, živý a zdravý a s plným kanystrem. Zničeně se posadil k nám.
„Načerpal jsem za sto dvě padesát. Tak jsem čekal, jestli se tam neobjeví někdo známý, aby mi půjčil. Jak na potvoru nikdo. Pokusil jsem se smlouvat, ale ta baba neměla náladu. Pořád jsem tam stál a už jsem si připadal podezřele. Tak jsem poprosil nějaké cizí lidi. Ani se na mne nepodívali. Ti další mi začali nadávat. Až se nade mnou slitovala nějaká slečna. Zažít bych to znovu nechtěl.“
Došlo nám, jak těžká to byla pro Ríšu situace. Známe ho. Musel překonat sám sebe, aby vůbec někoho oslovil. Miluška mu nalila studený džus. „Říkala jsem ti, že tě ostříhám. A ty pořád ne, ne, ještě je to dobré. Vypadáš jako bezdomovec, tak čemu se divíš?“.
