Že by poltrgajst?

     Seděla jsem v křesle a pozorovala manžela, jak statečně drtí svým falešným chrupem připálenou žemlovku, jeho nejoblíbenější jídlo. Na talířku už zůstaly jen zuhelnatělé zbytky rohlíků, ale přesto mu srdce nedalo, aby je šel vyhodit.

    Bylo to na spadnutí, kdy se zeptá. Dojedl i poslední kousek, pak si šel přidat. Přestože připálená, pořád to byla jeho milovaná žemlovka. Dělala jsem, že podřimuji, ale jeho souboj s rohlíkem jsem po očku pozorovala. Stejně mi to nebude věřit.

   „Jak to, že je ta žemlovka tak připálená?", zeptal se konečně s posledním soustem.

   „To mi stejně nebudeš věřit," odpověděla jsem s provinilým podtónem v hlase.

   „Proč bych ti to neměl věřit?" vstřícně zvedl hlavu od talíře.

   „Spadl na mne masážní přístroj a praštil mne do hlavy." Vybavil se mi ten starý vojenský vtip, jak se vrátí velitel na posádku a služba mu hlásí, že se za dobu jeho nepřítomnosti nic nestalo. Jen že se zlomila násada od lopaty. Proč se zlomila násada od lopaty? Když zakopávali psa. Jak to, že zakopávali psa? Přejelo ho hasičské auto. Kde se tu vzalo hasičské auto?  Hořel muničák. To mi říkáte až teď? No kdybych vám to řekl hned, možná byste se zastřelil jako váš zástupce...

   Samozřejmě mi nevěřil. Ale nevymyslela jsem si ani slovíčko. Přísahám na milion hříchů. Pekla jsem krocaní nohu, stehno. A když už byla trouba rozpálená, tak jsem tam šoupla ještě žemlovku. Rohlíky, jablka, rozinky, cukr, skořice. Skládám to ve vrstvách přímo na pekáč, mazlím se s každým kolečkem rohlíku. Prostě umělecké dílo, žádná ta rozplizlá beztvará hmota vymačkaná z mléka a zasypaná tvarohem. S láskou na to naleju  mléko se žloutky, maličko přitisknu, aby to vlhko stejnoměrně vsáklo, navrch  položím tři, čtyři plátky másla a dám do trouby. Až začne povrch růžovět, ušlehám sníh z bílků a po celé ploše vytvořím  pohoří  a vlnky a obloučky. No pohádka. Pak troubu stáhnu, aby sníh neklesnul, aby se jen tak sušil. Udělá to růžovohnědou krajinu a srdce se na to směje, ještě když je to horké.

   Ani dnes to nemělo být jiné. Trouba jela naplno, to kvůli té krocaní noze. Jenže právě když jsem chtěla šlehat bílky, protože povrch rohlíků začal slibně růžovět,  ozval se divný zvuk, něco mezi kompresorem, kterým se rozbíjí beton a příklepovou vrtačkou, kterou se dělají díry do panelu. Pomyslela jsem si pohoršeně, který blázen to vrtá ve svátek. V paneláku se šíří zvuky nevyzpytatelně, skoro proti zákonům přírody, vystopovat hříšníka je skoro nemožné. Mohlo to být vedle, naproti, nebo třeba o tři patra níž. Nebo výš. Ale nedalo mi to. Znělo to jako z chodby před naším bytem. Dodala jsem si odvahu a otevřela dveře. Nikde nikdo. Mlátilo mi to přímo nad hlavou. Že by poltrgajst?

    Nade dveřmi máme poličku. Je to vysoko, když se natáhnu, sotva dosáhnu na dolní okraje dvířek. Otevřela jsem je se silným sebezapřením. Polička drnčela jako při zemětřesení, na ní poskakovaly všechny taťkovy serepetičky na holení, nějaké ty čistící prostředky, skleničky s kdovíčím a mezi tím kraloval masážní přístroj v plném chodu. Určitě jste takový přístroj už viděli, vypadá to trochu jako kladivo s objemnější rukojetí, jenže na konci je taková tříhranná masážní  poduška. Zapínání to má na rukojeti, takže když vyloučím poltrgajsta, muselo se to nějak překulit jak bouchly dveře a samo nastartovat.

    Nenapadlo mne nic jiného, než tu drnčící potvůrku zachytit zouvákem a shodit dolů. Kdyby spadla na zem, rozbila by se, tak jsem se ji snažila popadnout v letu oběma rukama. Trochu to odnesla hlava, ale protože zároveň padala i nějaká mýdla, nevím, od čeho vlastně mám tu bouli na čele.  Masážní přístroj se mi ještě chvilku mlel na prsou, pak se uklidnil, spokojeně ještě jednou zavrněl a bylo ticho.

   Nemohla jsem uvěřit tomu, co se stalo. Manžel ho uklízel asi před týdnem. Třeba ho jen položil na hranu a přístroj sklouzl tím zapínacím čudlíkem na něco tvrdého a zapnul se. No ale zkuste přesvědčit chlapa, že něco zavinil on!

   A tak jsem prošvihla ten kritický moment, kdy se na žemlovku přidává sníh a snižuje se teplota. Jen nevím, jestli mi taťka odpustil proto, že mne má rád, nebo proto, že se mu zdála ta historka dobře vymyšlená.