Zapomeňte na ekologii, ohrožuje životy

   Už když jsme přijížděli k domu, tak jsem měla ten divný pocit. Maminka nás obvykle vyhlížela na verandě, nebo vykoukla, když bouchla dvířka od auta. Tentokrát jsem ji neviděla. Popadla jsem tašku s nákupy a léky a běžela dovnitř, zbytek jsem nechala na Zdeňkovi. Vyběhla jsem těch dvanáct schodů bez dechu. Maminka nikde.

   Byt byl v hrozném stavu. Na koberci se válely hromádky mouky, v kuchyni byla cítit spálenina, na koberci mastná kaluž, po zemi mokré utěrky, v dřezu plecháček od oleje. Na chodbě jsem našla  maminčinu francouzskou hůl. Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem se vyděsila. Vždyť jsme nemohli být pryč víc jak dvě hodiny!

   Maminku jsem našla v koupelně, uplakanou, zhroucenou nad umyvadlem, s rukama po lokty ve studené vodě.  S rukama spálenýma do ruda, s rukama, které nesnesitelně pálily. Co se mohlo stát za tu chvilku? Maminka je vždycky tak opatrná. Přestože už má osmdesátku dávno za sebou, je čiperná a zodpovědná, s tou francouzskou holí si pomáhá při chůzi jen občas. Tu má spíš pro jistotu. Co táta umřel, žije s námi a nikdy jsme se nebáli nechat ji o samotě. Obvykle sáhne po novinách nebo si pustí seriály.

   Teď byla očividně v šoku. Ty ruce ji musely bolet jako čert. Běžela jsem pro prášek a uvařila řepíkový odvar.  Pomalu se vzpamatovávala. I tak nebylo myslitelné ji teď v podvečer vléct do auta a vézt ji do nemocnice ve městě na pohotovost. Moc jsme toho nenaspali. Střídavě jsme přebalovali ruce a střídavě z ní páčili, co se vlastně stalo. Ta moje starostlivá maminka! Chtěla slít přepálený tuk z plecháčku do petláhve, kde jej vždycky schraňovala, aby jej mohla odevzdat ve sběrném dvoře. Je to snad jediný člověk široko daleko, který to dělá. Aspoň já neznám nikoho jiného. A maminka si to nedá vymluvit. Takže počkala, až jsme odjeli a hned začala dělat pořádek v kuchyni.  Jenže tuk v plecháčku v ledničce ztuhl a nedal se vylít, tak ho chtěla trochu rozehřát na sporáku.  A zapomněla na něj.

   Zanesla papouškovi čerstvou vodičku a dala s ním řeč. Naše korela Kubíček má ráda společnost a tak na sebe chvíli cukrovali. Pak maminka i přes tu dlouhou chodbu uslyšela prskat omastek. Nechala Kubíčka Kubíčkem a spěchala do kuchyně. Zkuste spěchat o holi! Když se dobelhala ke sporáku, tuk bublal jako živý a přetékal přes okraj. Maminka popadla utěrku a honem chtěla odstavit rozpálený plecháček z ohně. Mastné vyšplíchlo na všechno kolem a začalo hořet. Bohužel nejvíc kapek zasáhlo její ruce až skoro k zápěstí.

    Co bylo potom si zkuste představit. Maminka pustila hrnek a začala hasit. Není to jen tak, rychle se orientovat v tom zmatku, který je více než pochopitelný. Naštěstí ji napadlo namočit utěrky a naházet je na plameny. To už vřelý omastek dělal svoje dílo na jejích rukou, ale maminka si tu bolest ani neuvědomovala. Až potom, až se jí podařilo oheň uhasit. Roztrhla pytlík s moukou a ruce do ní zasunula. Stará praktika, ověřená generacemi, ale na popáleniny tohoto stupně slabá. Tak se dovlekla do koupelny a pustila si studenou vodu do umývadla. Tam jsme ji našli.

   Následujících pár dní bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Ráno se maminčiny ruce změnily v párek beztvarých předmětů, nafouklých a hrozivě rudých, jako byste k sobě spojili po pěti rybích měchýřích na nahuštěném balonku. Všechna čest chirurgovi a jeho sestřičce, kteří se ujali stříhání a ošetřování napjaté kůžičky. Denně jsme dojížděli na převaz, denně jsme oblékali, krmili, umývali bezmocnou maminku. Ruce musela mít pořád nahoře, ve spánku i ve sprše. Trpěli jsme s ní. A ona si jen vyčítala, že zničila novou kuchyň…

   Po několika týdnech se objevila nová kůže, krásně růžová, jako u miminka. Převazovali jsme už jen obden, pak už se ruce hojily bez obvazů. Nezůstala ani jizvička. Maminka posedávala před domem a soucitným sousedům líčila, co se stalo. Teď už jsme se i zasmáli, když na ni volali „hasičko!“.

   Nedá se říci, že by se mi od té doby maminka míň motala v kuchyni. To opravdu ne. Hned něco zamíchá, hned zase ochutná. A běda, když to není podle jejích představ. Ale tuk už do petláhve nestřádá. „Raději ho budu vylívat do kompostu,“ prohlásila nedávno. Slovo ekologie je u nás od té doby tabu.