Začíná to už ve školce?

   A zase babinec. Tentokrát u Lídy. Dokonce upekla ke kávě lákavě vypadající řezy. Jako vždy, tvářily jsme se odmítavě. Jedna hubne, druhá nesmí cukr, třetí si nechce vzít jako první. Starosti super čerstvých důchodkyň.

   Váhavě se až po chvíli začaly ruce po zákuscích natahovat a s prvními sousty se nálada uvolnila. To je lahoda! Pak jsme najednou začaly mluvit jedna přes druhou. Dlouho jsme se neviděly. Pak bylo z ničeho nic ticho. Zaposlouchaly jsme se. Otevřeným oknem sem doléhaly zvuky zvenčí. Agresívní, nepříjemný křik malých dětí. Lída omluvně vstala a zavřela okno. Moc to nepomohlo.

   „Postavili nám tu pod okny eurohřiště,“ vzdychla omluvně. „To tu máme denně. Ráno předškoláci, odpoledne ti starší. Večer až do noci tu řvou mladí, co se vracejí z diskoték a hospod.“ Nevěřícně jsme vyhlédly z balkonu. Přímo pod námi se proháněly tak tří, čtyřleté děti. Houpaček a prolézaček si moc nevšímaly. Honily se a strkaly, tahaly se o hračky a křičely  takovým tím hrdelním hlasem, připomínajícím kupodivu fandy na fotbale. Několik maminek klábosilo na lavičkách a dětí si nevšímalo. No vždyť jsou na hřišti, ať se vydovádí.

   „To není normální křik dětí,“ řekla Dana zamyšleně. „Ony na sebe řvou a stojí přitom přímo proti sobě. Proč spolu normálně nemluví? Copak se neslyší?“ 

   „Možná to začíná už ve školce.  Bez řvaní se v kolektivu neprosadí,“ nechala se slyšet Ilona.

   „Nedávno jsem zahlédla v televizi rozhovor s jednou ředitelkou, která mluvila o výjimečnosti své školky. Dbají tam velice důsledně na to, aby jejich děti dodržovaly zásady slušného chování. Aby uměly pozdravit, poděkovat, chovat se zdvořile ke starším lidem, pomáhat slabším dětem a tak. Moc si na své inovaci zakládala,“ upila ze svého hrnečku Marcela. „To by mne zajímalo, co potom učí děti v jiných školkách.“

   „Máme pod okny záhonek s květinami. Stará se o něj babka Ondrová z přízemí, “ řekla z ničeho nic zase Dana. „Kdysi jsem šla z obchodu a viděla malého kluka, jak stojí u záhonku a nějakým klacíkem usekává hlavičky kopretin. Tak jsem na něj zavolala, ať toho hned nechá. Co myslíte, že udělal? Ještě jednou se rozmáchl, usekl dalších pár hlaviček a čekal, jestli proti němu vystartuji. Tak jsem položila tašku a dělala, že jdu po něm. Nevzrušeně odkráčel za roh a když viděl, že se vracím k tašce, ještě vykoukl a začal na mne dělat pitomé obličeje.“

   „No možná taky chodil do školky, kde se slušnému chování neučí,“ušklíbla se Lída. „Já mám docela strach někoho napomenout.  Šla jsem po chodníku tady na sídlišti a proti mně taková roztomilá drobounká slečna, pěkně upravená a vcelku milá. Na vodítku vedla dogu. Moc k sobě neladily, ale budiž. Najednou doga přidřepla a zůstala po ní kouřící hromada. Slečna zpomalila a pak pokračovala dál, jako by se nic nestalo. Zůstala jsem stát. „Vy tu hromadu neuklidíte, slečno? Chodí tudy děti!“ Ze slečny se stala fúrie. Nasupila se:  „Starej se o svoje věci, babo.“  Zůstala jsem stát jako opařená, slečna odkráčela i s dogou jako baletka.“

   Chvíli bylo slyšet jen cinkání lžiček.  „Začne to ve školce a roste to s nimi“, přidala se Alena. „Divíte se, že mají všichni učitelé nervy nadranc? Taky jsem byla kdysi v šoku.To bylo v zimě. Napadl první sníh a zůstal ležet. Čekala jsem na zastávce a od učiliště se blížily dvě skupinky učňů. Napřed šly holky, chichotaly se a dost nápadně se ohlížely po chlapcích, kteří šli za nimi. Když přišli k zastávce, kluci dali hlavy k sobě a pak jeden z nich nabral do obou hrstí sníh a než jsme se nadáli, nacpal jej překvapenému staříkovi, co taky čekal na chodníku, vzadu za límec. Zůstali jsme jako sochy ale těm mladým to přišlo velice vtipné. A víte, co na tom bylo nejhorší? Že se nikdo toho staříka nezastal. Nikdo mu nepomohl.  Vytřepával si sníh z kabátu ještě v autobusu. Viděla jsem, jak se stydí za tu potupu. On se styděl, ne ti mladí.“

   „Já vím, že mluvit o mládeži, která nepustí staré lidi sednout v dopravních prostředcích, je ohrané téma.“ To promluvila Ilona a sáhla si pro další zákusek. „ Seděla jsem v trolejbuse na čtyřsedadle, dvě a dvě sedadla proti sobě. Ke mně si přisedli nějací studentíci. Pak nastoupila babička s holí a zůstala stát u nás. Když se nikdo z mladých neměl k tomu, aby ji pustil sednout, vstala jsem já. Jen jsem prohodila, že tu asi nikdo mladší není a pustila ji na své místo. Babička si s povděkem sedla. Sotva jsme se rozjeli, vstal  jeden z těch studentíků a postrčil mne zpátky k sedadlu se slovy: „Sedněte si, stejně byste to nevydýchala.“  Trolejbus byl plný, každý se díval jinam a byl rád, že se to netýká jeho.“

   Ten babinec se nám tentokrát nevyvedl. Rozcházely jsme se, sotva zmizel z tácu poslední řez. V duchu jsme litovaly Lídu, která má uřvanou, nepříjemnou kulisu pod okny každý den. Nedávno pochovala manžela, ještě poplakává. Opravdu perspektiva klidného stáří! „Beru si špunty do uší,“ povzdechla odevzdaně, když jsme se loučily.