Ten obraz dnes visí u Dudešků na čelním místě v obýváku. Je obrovský, dominantní, okamžitě upoutá vaši pozornost. Všichni ho obdivují a chválí. Majitelka září pýchou.To jenom mně, když ho vidím, začnou divně cukat koutky úst. Já totiž vím, jak dlouhá byla cesta tohoto veledíla na čestné místo v tomto pokoji.
Začalo to na nějaké předváděčce, dealer už odešel a my sousedi jsme dojídali chlebíčky a brambůrky, které hostitelka nachystala. Také slivovice už bylo na dně a čas pokročil. Z ničeho nic se probral z dlouhého zamyšlení Dvořák.
„Mám pro vás překvapení, to budete mrkat. Hlavně ty, Věrko!"
„Neposlouchejte ho, je to blázen," ozvala se Dvořáková.
„Proč blázen, bude mít radost," nedal se Dvořák. Jen chvilku počkejte, já skočím domů a za chvilku přijďte k nám. Musím to připravit." Sebral své ženě klíče a šel.
„Je to blázen, vždyť ho znáte, " smířila se Dvořáková s realitou. „Stejně by nedal pokoj, tak pojďte." Posbírali jsme po stole drobky a šli. Dvořákovi bydlí hned pod námi.
„Ještě chvilku, pojďte dál, napřed zhasnu." Nakráčeli jsme v pološeru jako husy dovnitř. „A teď dávejte pozor," hlaholil Dvořák a zmáčkl vypínač. Pokojem se rozlilo prudké světlo. Před námi na pohovce stál obraz. Sotva se na velkou sedačku vešel. Zimní krajinka, srub, cestička, v pozadí les. Neříkali jsme nic. Máme chválit, nebo hanět? Nikdo z nás se nepovažuje za experta v tomto oboru.
„A teď se podívejte sem, na ten podpis. Že je to Dudešek?" Věrka postoupila blíž. Kde by vzal Dvořák obraz od jejího muže? Je pravda, že její Fera měl období, kdy maloval jako divý, ale na tento obraz si nepamatovala. I když ten podpis vypadá jako jeho...
„Našel jsem ho včera opřený u popelnic, když jsem venčil Bessinu," chválil se Dvořák. „Někdo se ho chtěl zbavit, ale ještě ho zabalil, aby se nepoškodil. Kam ho pověsíme?" Obrátil se k manželce.
„Na to zapomeň, máme v baráku málo krámů?" rázně ho odbyla žena. „Leda by ho chtěla některá z holek," vzpomněla na dcery. Obrátila se k nám. „Tahá domů kdejakou veteš, na chatě máme třináct rychlovarných konvic, čtyři mikrovlnky a devět žehliček. Uznejte sami, je to blázen."
„Jestli ho teda nechcete, já bych si ho vzala." Ozvala se nesměle Věrka. Představa, že by obraz od jejího muže skončil někde v kontejneru, se jí nelíbila. Ať byl Fera jaký chtěl, tohle by si nezasloužil. Rozešli jsme se s tím, že si to Dvořákovi ještě rozmyslí.
Za dva dny jsem potkala Věrku před domem. „Tak co obraz, už visí?" „Nevisí, Dvořák si to ještě rozmýšlí. Co myslíš, mám mu za to něco nabídnout?" „Neblázni, vždyť ho našel u popelnic!"
Za týden se ke mně rozběhla Bessina, následovaná Dvořákem. „Jak jste se rozhodli s tím obrazem?" „Nevím, holky ho nechtějí, to jsem věděl hned. Ale je to originál. Myslíte, že by ho někdo koupil?" „Já bych ho teda nechtěla, ať je to originál, nebo ne." „Tak ho mám Věrce dát?" „To záleží jen na vás, asi bych jí ho dala."
Za čtrnáct dní přišla Věrka. „Nabídla jsem Dvořákovi flašku slivovice. On je na korunu, snad to s ním pohne."
Za šestnáct dní mi hlásil Dvořák. „Tak jsem dal Věrce ten obraz, když ho tak chtěla. Aspoň bude mít památku na svého muže." „Dala vám za něj tu slivovici?" „Slivovici? Kde je jí konec, tu jsme na druhý den vypili."
„Pořád říkám, že je to blázen," přidala se Dvořáková. Včera zase přitáhl domů jakýsi ručně tkaný kobereček. Ani Bessina na něm nechce spávat..."
