Vystřízlivění pro jedno oplzlé gesto

  Dívala se, jak pomalu přišel ke křižovatce a zmizel za živým plotem, který lemoval chodník sídliště směrem k jeho domu. Otočí se? Dívala se na jeho opatrnou chůzi, při níž spoléhal na francouzskou hůl.

   Pravá noha mu po mrtvici nesloužila a tak sledoval každý výstupek chodníku. Bunda mu plandala přes splasklé břicho a na hlavě měl tu odpornou kšiltovku neurčité barvy. Tak toto byl kdysi muž jejích snů. Toto byl muž, kvůli kterému byla schopná a ochotná udělat cokoliv. Muž, kterého léta milovala.

   Teď jsou si cizí. Mohla na něj zavolat. Pokrčila rameny, přece je dávno konec. Oba to poznali v jediném okamžiku, kdy udělal to oplzlé gesto. Uvědomila si, že ji nikdy nemiloval. Jen dovolil, aby ho milovala ona. Tehdy spolu byli naposledy jako pár. To bylo asi před rokem.

   Překvapilo ji, jak lehce se s tou ztrátou vyrovnala. A přece pro ni tenkrát znamenal tolik! Kdysi, před lety. Bylo jí něco přes dvacet. Právě se vrátila po mateřské. Stačilo, aby přešel pod okny její kanceláře přes parkoviště. Roztřásly se jí ruce, zapomněla kde je, co dělá, kdo na ni mluví. Srdce se rozbušilo a cítila to sladké mrnění až tam někde.

   Víte, je to jako malý zázrak, když se lidé takto zamilují. Snad je to první krok ke spokojenému vztahu. Jenže když vás to potká dva roky po svatbě, je s vámi konec. Čeká vás neustálý vnitřní boj, nejnesmyslnější výmluvy, pocity provinění. Anebo rychlé řešení.

   Tenkrát před léty neznala ani jeho jméno, nevěděla, kde pracuje. Přišel sám. Vešel do kanceláře jakoby nic a posadil se na židli u jejího stolu. Díval se vyčítavě.

   „Jak to, že jezdíte na neosvětleném kole? Málem jsem vás přejel. Kde jste byla ve středu večer?“ Bavil se jejími rozpaky. Tak to byl on? Opravdu frnkla před blížícím se autem přes křižovatku a zaznamenala jen jeho výstražné zablikání. Stihla to, jela dál. Vědět, kdo auto řídí, skončila by v příkopu. Nezvyklý způsob seznámení. Pak už se potkávali častěji, snad to byla náhoda, nebo setkání vyhledávali. Prohodili pár slov, pozdravili se, srazili se v jídelně, na školení.

   Ta doba oťukávání , kdy se báli jeden druhého dotknout,  kdy se báli jeden na druhého dívat déle, než se sluší, kdy se snažili potkávat  a předstírat náhodu, ta byla nejhezčí. Recitoval jí verše z Manon Lescaut, když spolu náhodou jeli v autě. Imponovalo jí, jak je sečtělý, jak pěkně mluví o dcerce, jak je uznávaný ve svém oboru – dokonce sepisoval učebnici. Vychutnávala si každou minutu v jeho blízkosti a tetelila se blahem. Ta doba romantiky byla krátká. Příliš krátká.

   Snad měla počkat. Dělat drahoty a klást si podmínky. Mužští chtějí být dobyvateli. Nepočkala, byl pro ni bůh. Vzal si ji rychle, bez dlouhých příprav, o přestávce na školení. Kdykoliv mohl někdo zaklepat na dveře. A z pokoje vycházeli každý zvlášť. A tak to šlo několik dalších let. Scházeli se tajně, rychle, bez romantických řečiček, bez veršů. Jednou u ní, jednou u něj, jindy si zajeli do přírody. I přesto pro ni každé kratičké setkání znamenalo svátek. Miloval ji dychtivě, vynalézavě, pokaždé přišel s něčím novým. Proč neuvěřit iluzi, že je pro něj tou nejdůležitější na světě? Žila z těch společných okamžiků dlouhé měsíce, kdy odjížděl na montáže do zahraničí. Počítala dny a hodiny, než jeho letadlo dosedne při návratu na plochu letiště v Ruzyni. Než dorazí domů. Než se objeví u šéfa. Než se sejdou spolu.

   I po dlouhém odloučení věděla, že jí při první příležitosti zavolá. A že ji obejme hned za dveřmi. Oba měli své životy, nudné, pravidelné, s problémy dorůstajících dětí, s domácími hádkami, s půjčkami a stromečkem o Vánocích. A přece se rádi spolu scházeli, byť tajně a jako by „za školou“. Na hodinku, na dvě, pro trošku něhy a teplé lidské slovo. Iluze, sladký odvar lásky.

   Mrtvice. Nevěřili byste, kolik míst na těle zůstane člověku pro potěšení, i když si s ním krutá nemoc pohraje. A pak udělal to oplzlé gesto. Kdoví proč. Asi jen tak, z furiantství. Studená sprcha. Vystřízlivění. Tohle by milující muž nikdy neudělal. Viděli se naposled.

   Chodíval denně kolem jejího domu a těžce našlapoval na bezcitné chodidlo. Nevyšla ven. Pak chodil jinudy. Láska? Větrné mlýny. Jak jí kdysi bušilo srdce, sotva se někde objevil!  Jako by to ani nebyla pravda. Nikdy ji nemiloval. A přece by se nevzdala jediné minuty s ním. Možná by se i dnes rozběhla chodníkem k němu, kdyby se otočil.