Tu klidnou, tichou uličku měl docela rád. Mírně stoupala nad sídlištěm a z obou stran ji lemovaly domky se zahrádkami. Většina těch domků se sice časem změnila na úhledné vilky s udržovaným trávníkem a cizorodými tújemi, ale i tak působila pohodově.
Chodil tu už léta skoro denně. Dopřával si tu procházku se svým jezevčíkem Tondou brzy ráno, než manželka připravila snídani. Znal důvěrně všechny ty kované branky a poštovní schránky u zvonků. Jen málokdy potkal v tuto dobu někoho ze zdejších obyvatel. Tonda táhl odevzdaně vodítko a lhostejně přičichl tu a tam ke stromům, lemujícím chodník. Také už měl léta mladistvého křepčení za sebou a tak přizpůsobil rychlost chůze tempu svého páníčka.
To ráno ale nebylo jako jiná rána. Proti svým zvyklostem se pes zastavil u jedné z branek a zuřivě se rozštěkal. Asi kočka, napadlo jeho pána. Ale protože se Tonda neměl k odchodu a jeho štěkot zněl divně, přistoupil k brance a nahlédl dovnitř. Na příjezdové cestě k domu ležela nějaká žena. Zkoušel na ni zavolat, ale ani se nepohnula. Zkusil zvonek, třeba je někdo doma. Nic. Znovu zazvonil. Okřikl psa. Zmáčkl kliku. Branka držela pevně. V kapse nahmatal mobil a zavolal pohotovost.
Ticho poklidné uličky rozčíslo houkání sanitky. Hned za ní se přiřítilo vozidlo policie. Rychle si poradili s brankou a během chvilky se nad nehybnou ženou skláněli zdravotníci. Chválabohu, žije. Byla sice prochladlá, trochu dezorientovaná, ale při pádu si nic nezlomila. Sotva ji zabalili do deky a naložili na nosítka, začala se vehementně bránit.
"Už mi nic není. Jen si uvařím čaj.“ Zdravotníci kolem ní stáli v rozpacích.
„Tak dobře, pomůžeme vám do domu, lehnete si a odpočinete. Kdyby vás něco bolelo, klidně zavolejte.“
Ale to už žena vstávala z nosítek. Pomohli jí na nohy. Jeden z policistů ji podepřel, byla jako věchýtek. Druhý vyběhl po schůdcích k domovním dveřím. Byly zamčené.
„Tam bydlí mladí, už jsou asi v práci,“ řekla paní a zamířila kolem domu k dřevěnému přístřešku. Mohla to být dříve garáž, nebo dílna. „Já bydlím tady.“
Policistům i zdravotníkům poklesla čelist. Tak tohle nikdo z nich za léta praxe asi neviděl. A že toho viděli hodně. Rozpačitě a v hrobovém tichu dovedli paní k té staré kůlně. Opravdu to kdysi byla garáž. V rohu se válely staré pneumatiky, na zdech šroubováky a klíče. Na protější straně stála válenda s peřinami, malý stolek s dvoukolovým vařičem a na bedně od ovoce lavórek s vodou. Malá skříň, prošlapaný koberec a kabát na hřebíku. Stěny přístřešku byly hustě polepeny papírovými plakáty, aby dovnitř netáhlo.
„V létě to není tak špatné, to jsem celý den na zahrádce,“ omlouvala svůj příbytek, když si všimla překvapených výrazů všech těch lidí kolem.
„Prosím, nefoťte si to,“ obrátila se na policistu, který chtěl tu hrůzu zdokumentovat. „Já bych pak s mladými nevydržela.“
„Nebylo by vám líp v nějakém domově pro seniory? Jak tady můžete žít?“, kroutil hlavou policista.
„V domově se moc platí, na to by mi ani důchod nestačil. A tak ho raději dávám mladým. Spravovali celý domek, mají dluhy…“
Policisté odcházeli. To se v tom velkém hradě nenašel pro matku ani jeden mrňavý pokojíček?
Od toho dne chodí pán s Tondou jinou ulicí. Tato už se jim přestala líbit.
