Ležela jako strnulá a cítila, jak se celá chvěje. Uvědomila si, jak těžko popadá dech. Z očí jí vyrazily slzy a tichounce stékaly do polštáře. Už dlouho na ni nikdo takhle neřval.
I ostatní pacientky se bály pohnout. Ve vzduchu byl cítit ten vzteklý výbuch rozzuřeného doktora a třísknutí dveří, když vyběhl na chodbu. Málem smetl vyděšenou sestřičku, která nestačila uskočit v úzké chodbičce mezi postelemi.
Včera v noci si zavolala pohotovost. Zase cítila tu tíhu na prsou, ostrou bolest, která ji probudila. Hlava se jí točila, když se pokusila posadit. V nočním domě bylo ticho, neslyšela tikat ani hodiny v pokoji. Okamžitě si uvědomila, že je sama v prázdném bytě. Ta náhlá noční bolest! Už se jí to několikrát stalo. Obvykle stačila injekce a pár dní klidu. Přes den se zastavila snacha a něco uvařila, taky rozvedený syn, který s ní bydlel, ochotně nakoupil. Teď tu nebyl nikdo.
Přepadla ji úzkost. Prohlížela si ten velký pokoj, jako by ho viděla poprvé v životě. Teprve nedávno dal syn celý domek, vyplavený povodněmi, do pořádku. Čerstvě vymalované stěny odrážely vlídné světlo měsíce. Plovoucí podlaha s novým koberečkem ještě popraskávala. Pod dvouhlavou stříbrnou lampou u křesílka ležel košík s jehlicemi a tři měkká klubíčka. Na naleštěném konferenčním stolku stála kytice s růžemi a telefon. Ten teď přitahoval její pozornost ze všeho nejvíc. Zavolat, nezavolat? Co když to samo nepřejde? Najdou ji až příští týden, až se syn vrátí z dovolené.
Syn. Její nejmilejší. I když si vždycky přála holčičku. Ale rodili se pořád jen kluci. Mireček byl poslední. Benjamínek. Ti starší už byli dávno z domu, tento se vrátil, když se s ním rozvedla žena. Ta je kdysi rozkmotřila. Její chamtivost, bezohlednost, necitelnost. Měla zálusk na domek. Proč by měla ona s dítětem bydlet v panelovém dvoupokojáku, když se babička roztahovala sama ve velkém domě s pěknou zahrádkou, plnou růží a ovocných stromů? Hned by zřídila malému velké pískoviště a houpačku. A těch pokojů! Babičce by přece stačila postel na verandě. Ten domek je stejně připsaný jejímu mazánkovi Mirečkovi. Tak ať se pro něho trochu uskrovní. Pro něho? Pro ni.
Nejdříve snacha zpracovala Mirečka. Pak museli k soudu. Poprvé v životě. Strašně se styděla. Vůbec nic si z celého toho kolotoče nepamatovala. Jen to ponížení a zklamání. Soudil se s ní její milovaný syn. Zachránila ji jediná věta ze smlouvy, kterou tehdy sepisovali u notáře, když přepsali domek na Mirečka. Kolik týdnů kvůli tomu s manželem nemluvila! Jak mohl trvat na tom, aby v té smlouvě bylo věcné břemeno! Copak by ji mohl chtít někdy vystěhovat vlastní syn?
Bylo to Pyrrhovo vítězství. Několik let neviděla ani vnuka, ani syna. Stejně se s tou semetrikou rozvedl. A pak přišel s prosíkem a dvěma kufry. Sliboval hory doly. Odpustila mu, jak jinak, i když jí to všichni rozmlouvali.
Svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Zvlášť po těch nešťastných povodních. Sama by ten zdevastovaný domek nikdy do pořádku nedala. Mireček se postaral. Vzal si půjčky, objednal řemeslníky, přešel na podřadnou, ale líp placenou práci v třísměnném provozu, bral přesčasy a ve volném čase drhnul, boural, natíral. Sedávala u kafíčka na lavečce před verandou a zdravila se se sousedkami, které neměly takové štěstí. Jejich domky si opravovali cizí lidé a jim zůstal pokojík v domě seniorů. Cítila nad nimi svou převahu a zvala je na koláče. Snad je pekla jen pro ten vítězný pocit.
Dnes už je za vodou. Konečně mohl jet Mireček na vytouženou dovolenou. Poprvé po pěti, nebo snad šesti letech. Nabalil si ranec na záda a sedl na kolo. Teď si jezdí někde po Sicílii. Zaslouží si to. Nakoupil jí zásoby a lednička pomalu nejde zavřít. Těch deset dní uběhne jako nic. Jen kdyby ta bolest na prsou přestala. Snad by pomohl studený obklad. Opatrně se posadila. A pak přece jen zavolala pohotovost.
Probrala se až v nemocnici, nic víc si nepamatuje. Sestřička se k ní skláněla a něco se ptala. Komu mají zavolat? No ano, komu. Nemá mobil, žádné číslo si z hlavy nepamatuje. A syn jezdí po Sicílii. Pak přišel ten doktor. Zřejmě se špatně vyspal.
„Tady není žádný zaopatřovací ústav. Syneček si někde užívá a my se mu máme starat o babku. To jste se sama doma bála, že jste si volala pohotovost? Tak špatně vám určitě nebylo. Pojedete domů. Zajistěte si někoho, kdo se o vás postará. My jsme tu pro nemocné, rozumíte?“
„Ale syn je až na Sicílii, teprve odjel,“ pípla, ale jako když přilije oleje do ohně. Dveře bouchly, velká tečka.
Ticho se dalo krájet. Minuty ubíhaly. Pak se zvedla paní na posteli u okna. Všimla si těch slziček. Sáhla pro balíček s kapesníky. A vykřikla. „Paní, co je vám? Ona nemůže dýchat, honem zazvoňte na sestřičku.
Všechen ten poplach, který následoval, už nebyl k ničemu.
