V šeru pokoje, plném těžce oddechujících starých lidí, svítil naškrobený bílý čepec ošklivé jeptišky jako lampička. Sestra dnes neseděla za svým stolem a nečetla. Ani v noci vedra nepolevovala, slabý větřík sotva znatelně proudil ze zahrady , kde se nepohnul ani lísteček.
Stará žena vzdychla a naklonila se k postavě na posteli, která dýchala velmi nepravidelně. Dlouho nevydrží. Voda už je v plicích. Naštěstí ji silné léky zbavily bolestí a umožnily jí prospat celé dny i noci. Asi se jí něco zdá. Možná je doma, v tom velkém domě na vesnici, plném dětí. Jako by se chvílemi dokonce usmívala. Sestra se vzpřímila na židli u postele stařenky a ponořila se do modlitby. I ji si Bůh brzy vezme, je také stará.
„Jak to s ní vypadá, sestro?" nakoukl do pokoje lékař, který měl službu.
„Ještě dýchá." Odpověděla.
„Jen aby nám neumřela dnes, je pátek a to by pro ni pohřebáci přijeli až v pondělí. V těchto vedrech a v márnici bez klimatizace by nám nevydržela. Je plná vody. Ozvali se příbuzní?"
„Poslali jsme telegram dceři, ale neozvala se. Asi není doma."
Stařenka na posteli zasténala. Slyšela je? Možná má bolesti.
„Dám jí něco, ať netrpí," rozhodl se doktor.
Noc probíhala klidně. Sestra se modlila a nevnímala křik probouzejících se ptáků. Dívala se na obličej stařenky. Spánek je milosrdný. Vrací nás do lepších časů, do časů mládí, kdy jsme byli ještě plni síly a odvahy. Kdy jsme měli přání a sny, cítili jsme radost i žal, radost i žal.
Jak jen se změnil obličej té staré ženy od té doby, kdy ji k nám přivezli! Za těch pár týdnů ztratila domov, rodinu, soukromí, důstojnost. Ano, i důstojnost. A naději. Přestala věřit, že se vrátí domů. Zlomilo ji to. Od toho dne neopustila postel. Přestala mluvit. Jen očima děkovala za každou laskavost. Ona, která se celý život o někoho starala, o statek, o rodinu, o všechno a o všechny.
Trpěla už tím, že se nedokázala sama učesat a umýt. Vždycky se tvářila provinile, když o něco žádala. Bylo pro ni ponižující, nechat se krmit. Raději nejedla nic. Pár lžic polévky, pár hltů čaje.
Spánek je milosrdný. Spi stařenko. Dobře, že spíš. Dobře, že nevíš, co přijde potom. Jak to tady chodí. Nejsi první, chudinko. V pondělí se začne rozkřikovat hygienik. My, řádové sestry, tě budeme muset uložit do rakve. Odvezou tě a ihned spálí. Katolička nekatolička. A ti tvoji příbuzní, kteří tě sem odložili, ti nevypraví ani pohřeb. K čemu? Rakev by byla prázdná. Možná že dají aspoň sloužit mši, a to jen proto, aby je ostatní nepomluvili.
Stařenka ležela klidně. Sestra vzala růženec, vzdychla a vydala se uličkou mezi postelemi. Cestou si prohlížela ostatní spící. Některým upravila přikrývku, jiným polštář.
Venku se ozval vyplašený pták. Stařenka otevřela oči. Nemohla se nadechnout. Jako by jí někdo seděl na prsou. Otočila hlavu k oknu. Matně zahlédla přicházející postavu v černém. Kdo to přišel tak brzy ráno? Určitě Mařenka. Je čas podojit Stračenu. Mařenka už je vzhůru, je oblečená, má na hlavě nějaký bílý šátek a ona je ještě v posteli. Pokusila se vstát. Proč je tu ta židle? Ze všech sil se snažila popadnout dech. Cítila se strašně unavená. Hlava jí klesla zpátky na polštář. Oči se zavřely.
„Mařenko, počkej, už jdu..."
