Nemám ráda slovo „tchýně". Zní mi hanlivě, přezíravě. Skoro jako by označovalo někoho, kdo je zlý, podezřívavý a nespravedlivý. Nikdy jsem to slovo pro manželovu matku nepoužila.
Ale ani slovem „maminko" jsem jí nikdy neřekla. Toto oslovení patřilo mé hodné, všechápající a milující mámě. Jediné na světě. Vyřešilo to slovo „babička" - to když přišly děti. A říkal jí tak nakonec i manžel. Musím přiznat, že babička byla jiná než maminka. Ne že by byla zlá, ale spíš pedant. Nic, co nebylo po jejím, nebylo dost dobré. Tak jednou při nějaké návštěvě u nás objevila, že v naší, tehdy mladé domácnosti, chybí vysavač. No a co, žili jsme si bez něj do té doby docela dobře a mohli jsme to vydržet ještě nějaký ten rok. Nebýt babičky. Její nelíčený šok zapůsobil na mého manžela tak sugestivně, že šel a vysavač koupil.
Možná proto, že mi předtím o tom nic neřekl, nebo že to spískala babička, okamžitě se ve mně zvedla vlna antipatií tak silná, že jsem tu bednu s kolečky od první chvíle nenáviděla. Nemám vůbec nic proti vysavačům, určitě bychom si ho taky jednou koupili. Uznávám, že domácnost s dětmi dlouho s mechanickou metlou nevystačí. Ale od té doby jsem se vysavače nechytila. Vysával manžel, snad že cítil něco jako provinění. Vysávaly děti, obvykle za trest, když něco provedly. To bylo naštěstí dost často. Když děti vyběhly z rodného hnízda, žezlo vysávání opět převzal manžel. Dnes už bez pocitu provinění, dobrovolně, snad jako by s vysavačem našli společnou řeč.
Pokud jde o mne, nejraději bych pořídila nový. Moderní, lehounký, s vodním filtrem, se spoustou přídavných zařízení, skoro nehlučný. Snad jako by náš starý vysavač něco tušil, pomstil se mi. Musel to v sobě dusit celá ta dlouhá léta tvrdého bojkotu. Ale pak si to vychutnal.
Začalo to úplně nevinně. Přišel opravář na televizi. Nikdo nebyl doma, jen já. Odklopil zadní kryt. „Máte vysavač?" zeptal se mnohoznačně. Pohled jedním okem do útrob televizoru s tisícem součástek, z nichž na každé byl nános dvanáctiletého prachu, byl zdrcující. Televizor jel roky bez chybičky a tudíž bez potřeby oprav. Krve by se ve mně nedořezal. S tímhle si tedy mechanická metla neporadí. Opravář zopakoval otázku, založil ruce a čekal.
Vím, kde ta okolečkovaná bedna leží. Kolikrát, když jdu kolem skříně, pod kterou se krčí, jej nechtě malinko nakopnu. Jenže teď mi nezbylo, než se pokorně sesout na kolena a vytáhnout jej doprostřed pokoje. Šel vcelku ochotně, jako by se těšil, že ho někdo potřebuje. Ještě hadice. Aha. Kam se to ale zastrkuje? A kterým koncem?
Nemyslete si, že jsem zase takový technický antitalent. Stačilo najít otvor přibližně stejného průměru , vytáhnout nějaký gumový špuntík a hadici zatlačit. Ještě to chtělo šňůru do elektřiny. Náš byt, omotaný kolem dokola nesčetnými dvojlinkami, přívody a prodlužkami, se mi zdál najednou plný nepřátelského mlčení. Ani jeden z těch blbých drátů nevypadal, že patří k vysavači. Opravář němě zíral. Viděl před sebou snad jedinou ženskou v okruhu několika set kilometrů, která neumí zapnout vysavač.
Ruce se mi maličko roztřásly a na čele se začaly tvořit malé vlhké potůčky. Čas se zastavil a přála jsem si být někde úplně jinde. Když už jsem vysavač potřetí prohlédla ze všech světových stran a chystala se jej obrátit vzhůru nohama, opravář ztratil trpělivost a jedním lehkým pohybem ruky vytáhl šňůru odněkud zevnitř vysavače. Ruce už se mi tak klepaly, že jsem nemohla zasunout vidlici do zástrčky. Konečně. Mimoděk jsem zavadila o nějaký výstupek na vysavači a on se s temným hučením rozjel. Vítězně jsem podala konec hadice opraváři.
Zaplavil mne pocit úlevy. Předčasně. Opravář mi podával hadici zpátky. „Nevysává," procedil lakonicky. Opravdu. Sice temně hučel, ale nevysával. Na hřbetě té potměšilé bedny pomrkávala červená. Tolik vím, že to znamená, že je plný pytlík. To se muselo stát zrovna teď. A mně. Záviděla jsem manželovi, že tvrdě dře někde daleko odtud. Odevzdaně jsem začala zkoušet, kudy se dá vysavač otevřít. Kupodivu to šlo a po chvilce manévrování se mi podařilo celou tu věc vyjmout. Ale moc platné mi to nebylo. Myšlenku, že bych v našem bytě našla náhradní pytlíky, jsem rychle vyhnala z hlavy.
Letěla jsem přímo k odpadkovému koši. Obrátila jsem tu věc kulatým otvorem dolů a pokoušela se obsah vysypat. Trochu prachu spadlo do koše a mnohem víc se ho rozletělo kolem. Něco uvnitř bránilo tomu, aby se smetí dostalo ven. S pocitem nepřekonatelného odporu jsem vsunula dva prsty do úzkého otvoru a snažila se vytáhnout cokoliv ven. Moc to nešlo. Ruce jsem měla plné prachu a začala jsem zuřit. Můj léty nastřádaný vztek jsem si vybíjela na kdysi bílém pytlíku. Výsledek nestál za moc. Vyrvala jsem pár ústřižků papíru, nějaké nitě, slupky od cibule. Byl čas přiznat porážku.
Pokorně jsem se přišourala do pokoje a nacpala poloprázdný pytlík zpátky do té bedny. Snad to bude stačit. Ani jsem se neodvážila na opraváře pohlédnout. Až promluvil: „Tu závadu musím opravit v dílně, budete muset přivézt televizor k nám. Je mi líto." Zadní poklop televizoru už měl připevněný zpátky a sbíral si nádobíčko. Něco jsem blekotala, ještě když se obouval a zavíral za sebou dveře.
Pohlédla jsem směrem k modré obloze, kde se určitě babička dobře bavila. "Díky, babi, to byla správně načasovaná pomsta." A tím jsem s naším vysavačem definitivně skončila.
