Ty šaty vidím jako dnes. Strašně jsem se na ně těšila. Divila jsem se, že to paní Vránové tak dlouho trvá, ušít šaty na dítě. Dnes to zní divně, ale měly to být moje první parádní šaty, ještě k tomu silonové. Všechny holky ze třídy už silonové šaty měly. Až teď se dostalo i na mne. Lidová škola umění pořádala přehlídku toho, co se její žáčci naučili. Proto nové šaty. Krásně modré, skoro průhledné, s krátkou nabíranou sukýnkou a bílým námořnickým límcem na ramena. Bylo mi tak devět a ta strašná kombinace mi naprosto nevadila.
Na tu hudební besídku jsem skutečně dřela. Cvičila jsem donekonečna jednu a tu samou skladbu, až se mi o ní i zdálo. Pak jsem se začala plést a mamka řekla, že to stačí. Nic se nemá přehánět.
Konečně přišel ten den. Nemohla jsem se dočkat. Velký sál obsadili rodiče, prarodiče, sourozenci a kamarádi. Na pódiu, kam se šlo po třech schůdcích, stálo obrovské křídlo. Čekala jsem v nových silonových šatičkách a s obrovskou silonovou mašlí ve vlasech. Ještě dva, ještě jeden, teď já.
Vyběhla jsem po schůdcích. Vědoma si své důležitosti a významu okamžiku, začala jsem otáčet židlí u klavíru. Zdála se mi nízko. Sál za mnou zahučel a rozesmál se. Pak někdo šeptnul: "Na druhou stranu!" Začala jsem točit opačně. Důležitě jsem se usadila a zabrnkala nepřesvědčivě skladbičku, vypilovanou k dokonalosti. Úklona, potlesk, konec.
„Jaké to bylo?", ptala jsem se nedočkavě maminky, která mne k sobě přitiskla a pohladila mne po hlavě.
„No, neudělalas tam ani jednu chybičku," s malým zaváháním chválila maminka.
„Ale?" cítila jsem, že všechno není tak docela v pořádku.
„Snad ses nemusela tak moc sklánět nad tou židlí. Vystrčilas na celý sál holou prcku. Ty kalhotky se ti zařezaly ..."
Na žádné pódium už mne nikdy v životě nikdo nedostal. A silonové šatičky? Kam se dá chodit v silonových šatičkách? Sotva do školy pro vysvědčení. A dost. Maminka je nabízela sousedovic Jarce na Boží tělo. Ale ta blbá Jaruška brečela, že je nechce, že jsem tlustá, že by jí je museli celé přešít a ona chce nové.
