Poslední, na co si pamatovala, byla kabina sanitky, do níž bušila pěstmi. Ona, která v životě nezvýšila hlas, neřekla příkré slovo a nebouchla do stolu. Bušila do té plechové bedny vší silou a křičela na řidiče, aby se konečně vzpamatoval a otočil. Musel ji slyšet, musel
A pak jí to došlo. On jede správně. On ví, kam má jet. Umlkla v půli slova. Už nekřičela. Seděla vyčerpaně na kraji sedadla, na kolenou svírala kabelu s těmi drobnostmi, které jí ještě zbyly.
K výstavnému domu s upravenými záhonky a vzrostlými stromy v parčíku už sanitka přivezla starou, nemocnou, zlomenou stařenku. Nikdo by v ní nehledal tu vysokou, laskavou a usměvavou selku, kterou ještě před pár lety bývala. Dnes ne.
Nepamatovala si nic z toho, jak se dostala ze sanitky, prošla přijímacím řízením, ani jak vyšla po schodech nahoru, sem, do tohoto mrňavého pokojíku. Najednou seděla proti suché, kostnaté babce, jejíž pichlavé oči nevěstily nic dobrého. Chápala ji. Taky by asi neměla radost z vetřelkyně, od které se nedalo čekat nic, než problémy. Vypadala tak odhodlaně. Ona se nedá. Uhájí si svůj malý prostor, jak to jen půjde. Nejraději by si na podlahu nakreslila dělící čáru křídou, ale ulička mezi postelemi byla tak úzká, že svůj nápad okamžitě sama zavrhla.
Ani si nevšimla, že se venku setmělo. Babka zmizela, asi šla na večeři. Rozhlédla se opatrně kolem. Tak tady teď bude žít. Jak dlouho? Do smrti. Vzpomněla si, jak se vždycky bála, že umře sama v tom velkém prázdném domě. Že jednou nebude moci vstát a někoho přivolat. Že ji najdou až za pár dní a vyděsí se. Bála se, že umře sama. Že se nerozloučí, že se nevyzpovídá. Že ji v poslední hodince nebude někdo hodný držet za ruku.
Teď už se bát nemusí. Všude kolem slyšela hlasy, kroky na chodbě, cinkání nádobí někde v přízemí. A ve dne v noci tu bude ta babka. Ta ovšem nevypadala na to, že by ji někdy držela za ruku, kdyby jí bylo zle. Ta opravdu ne.
