S vesmírnou energií na bolavý zub

    Není to nic těžkého, dělat si legraci z politiků, byť těch v ústraní, že objímají stromy. No a proč ne? Stromy jsou nádherné, i když je neobjímáme. Stačí se na ně dívat. Víme o nich houby.

    Už jsem těch knížek přečetla hodně. O duši, o Bohu, o islámu, o karmě a životě po smrti. O stále živých tajemstvích pyramid i kalendářích Inků. O zániku pravěkých civilizací i návštěvách mimozemšťanů. O inteligenci delfínů. Hledala jsem informace o knihovnách palmových listů.

    Přečetla jsem, co se dalo. Živě se s tím vším ztotožnila, zavřela knížku a pustila to z hlavy. Nikdy jsem se nedostala za hranici teorie. Jestliže jsem sáhla k praxi, konec. Otvírala jsem čakry speciální soustavou cvičení, z nichž polovinu se mi nepodařilo ani uskutečnit. Meditovala jsem každé ráno s utkvělou myšlenkou na dokonalé tělo – když ne dokonalé, tak aspoň o třicet kilo lehčí. Přibrala jsem. Snažila jsem se kolem sebe rozdávat lásku a vzápětí jsem vybuchla jako sopka při setkání hned s prvním blbcem. Možná je chyba ve mně, možná mi chybí přesvědčení. Nebo víra. Nebo je to všechno nesmysl. Až jednou…

    Věděla jsem, že ten zub už nikdo nezachrání. Ta vykotlaná stolička se ulomila i se zbytkem plomby, jen tak, bez varování. Jazyk šmejdil po ostře ohraničené skořápce, která však pevně vězela v čelisti. Věděla jsem, že mne čeká trhání. Ještě pár dní jsem tuto skutečnost  ignorovala, pak jsem se konečně objednala.

   To ráno jako by kopírovalo mé rozpoložení. Nevlídno, trochu deštivo, sníh černošedivý, nad hlavou bezútešné mraky a autobus nikde. Tetelila se ve mně malá ušlápnutá dušička a nikde nikdo, aby mi dodal trochu optimismu. Teď by se mi hodila nějaká mantra, nebo aspoň modlitbička. Nic mne nenapadlo. Civěla jsem před sebe na stromořadí, surově zdevastované pilou. Asi se větve moc rozrůstaly a překážely řidičům ve výhledu. Jen ten jediný stromeček měl dokonalý tvar. Stál rovně, pevné větve jako ramena zvedal k zamračené obloze a proti nebi vystrkoval stovky jemných větviček, které dohromady vytvořily souměrnou korunu. Zdálo se mi, že je trochu jasnější než ty ostatní, ba že i trošku svítí. Byla jsem mu vděčná za tu námahu, za všechnu tu energii, kterou do sebe vstřebával svou stovkou malých antének. Obdivovala jsem tu jeho nezdolnost. Přála jsem si, aby mi předal kousíček té energie, se kterou se vypínal k dokonalosti v prachu a smradu z rušné silnice. Co když na těch řečech něco je?

    Čekala jsem před zubní ordinací dlouho, než na mne přišla řada. Kupodivu, přestala jsem se tetelit  a když jsem vešla dovnitř, ani jsem se nebála. Z reproduktoru zněla taneční hudba, mladý rozesmátý zubař šprýmoval se sestřičkou, vlnil se v rytmu a mezi tím jen tak jako by mimochodem píchal injekci, rozkouskovával ulomený kořen, páčil a zašíval. Všechno šlo ráz na ráz a chtělo se mi smát. Dobrá nálada mi vydržela i potom, když už se vytratil milosrdný účinek injekce. Den proběhl jako jindy a spala jsem celou noc.

   Po týdnu jsem zase čekala na autobus. Už to bylo veselejší, jela jsem vytáhnout stehy. Ve vzduchu  bylo cítit jaro, ale v závětřích se ještě povalovaly zaprášené sněhové zbytky. Vesmírná energie. Existuje. To ten strom. Zvedla jsem hlavu ke koruně. Stovky větviček mířily do prostoru.  Ještě tam nebyl  jediný lístek. Nevadí, však on se objeví. Zatím – „Díky, stromečku!“