Promluvil po roce, řekl: krávo!

    „Já bych ti ji, Vanessko koupila, ale to už by nás vaši nepustili domů,“ bránila se mladá elegantní babička u pultu s panenkami. „Vždyť jen Barbín máš asi jedenáct!“  Vanesska stála dál jako přikovaná. „Ale takovou ještě nemám, babi.“

   Vánoce. Pro někoho vůně jehličí, bramborový salát a kapr, pro jiného průvan v peněžence. Pyramidy zboží v košících supermarketů, krize, nekrize. Kam se poděla ta adventní atmosféra, zakončená procházkou na půlnoční? Léta socialistické výchovy z nás vymazala pravý smysl Vánoc.  Zázrak zrození, naděje, odpuštění. I v době válek se v tuto dobu vyhlašovalo příměří. Dnes jde o horu drahých dárků a plné talíře.

   Nechci vracet staré časy. Jen mi chybí ta atmosféra, plná vůně vanilky. Počítali jsme penízky, ušetřené ze stravenek, abychom mohli koupit mamince utěrku, nebo hrníček. Tajně jsme prohledávali skříně, jestli jsou tam schované dárečky. Psali jsme Ježíškovi svá přáníčka za okno a doufali, že aspoň jedno přání se nám pod stromečkem splní. Nikdy tam nechyběla knížka. Vždycky tam bylo něco užitečného, třeba pyžamo, svetr nebo čepice. Ale i autíčko, nebo panenka. Počítali jsme dny do Štědrého dne. Pomáhali jsme uklízet a o chlup víc jsme byli hodní.

   Potkala jsem minulý týden starého pana Dvořáka. „Jak se těšíte na Vánoce?“ hlaholila jsem sousedsky. Podíval se na mne překvapeně. „Čím potěšíte paní?“  Ani se neusmál. „My už si léta nedáváme nic pod stromeček. Všechno máme, všechno už jsme si dali.“ Dost mne to vzalo. Copak neexistuje nic, jen tak pro radost? Vzpomněla jsem si, jak jsem si vždycky schovávala dárky od dětí, třeba obrázky, namalované ve škole, nebo korálky, navlečené z těstovinových hvězdiček do polévky. Taky jsem od nich dostávala drobnosti do kuchyně. Byly to dárky z lásky.

   Na Vánoce mají být rodiny spolu u štědrovečerního stolu. Vždycky jsme jezdili pro malenovickou stařenku, aby jí samé nebylo smutno. A taky aby nás nebyl u stolu lichý počet. Vždycky u nás měla i dárečky. Bránila se, že si klidně posedí sama doma, ale my jsme si Vánoce bez ní nedovedli představit. A přemlouvali jsme ji, aby vzpomínala. Nebo jsme pustili koledy. A pohádku v televizi.  Na stole vonělo cukroví ,  čaj se skořicí jsme osladili medem a usínali únavou pod rozsvíceným stromečkem.

    „Letos k děckám na Vánoce nepojedu,“ prohlásila Mirka. „Míšova Danuška vždycky vaří fazolovou polévku naprosto bez chuti, bramborový salát je samý ocet a majonéza, na kosti nevidím. A pak celý večer rozbalují dárky. Obrovský stromeček mají v rohu pokoje a balíčky přes půl obýváku. Do toho pustí nějakou diskotékovou muziku a pak jen sedí a popíjejí . A já si tam připadám navíc. To si raději udělám pohodlí doma. Vzpomínáš si, jak vždycky večer chodili po sídlišti muzikanti? Ještě teď mi vhrknou slzy do očí, když uslyším Tichou noc. Třeba letos zase přijdou. Okamžitě jsou lidé v oknech, poslouchají a zatleskají.“

   Z nějakého nevysvětlitelného popudu mne napadlo uháčkovat maňásky.  Do hlavičky jsem nacpala bílou polštářovou drť, do krku přišila hrdlo z petláhve, dokončila tělíčko a dvě packy.  Samá lesní zvířátka, s čumáčky, ušima a ocáskem.  Přijela si pro ně paní z dětského domova pro postižené děti. Některé tam zůstanou i přes Vánoce.  Taky se tam strojí  stromeček.  A rozdávají dárky.  Žasla jsem, s jakým nadšením mluvila paní Drahuška o svých svěřencích. Jakou radost má z každého pokroku, který se jim podaří. „Rok pro nás není nic. Nezaznamenáme u některých dětí žádné zlepšení. A pak najednou kluk, který rok nepromluvil, řekne: krávo! A věřte, nebo ne, byl to pro mne ten nejkrásnější dárek.“

      Pýchou každé vesnice bývalo náměstíčko s kostelem, pýchou velkého města několik velkých náměstí s několika kostely. Jenom na panelová sídliště se jaksi nedostalo. Vidím z okna na ten vydlážděný plácek mezi restaurací a samoobsluhou, kde není ani malý záhonek s květinami, ani lavička. Přežívá tam jen pár listnatých stromků. Jak závidím všem, kdo mohou obdivovat na svých náměstích ty osvětlené vánoční stromy, přivezené ze vzdálených lesů.  Strom je symbol, vznešenost, energie, prostě krása.

   Večer jsem se dívala z okna. Všude se ještě svítilo, vrcholily přípravy na vánoční orgie. Na stromcích na plácku mezi panely se objevily tisíce žároviček. Krásných, sytě modrých a z té dálky připomínaly napnuté plachty škuneru. Pravda, vánoční strom to nebyl ani omylem, z košaté koruny jehlan neuděláš. Ale kolem se proháněly děti, zastavovali se lidé s opožděnými nákupy, stačilo trošku a hned ten plácek vypadal veseleji. A ty plachty jsou možná příslibem. Čeho? To si doplňte sami.