Dosedla zvysoka na židli v naší kavárničce. „Myslela jsem, že to ani nestihnu," vydechla a na volnou židli položila igelitku. „Zastavila jsem se ještě v galanterce koupit Romaně kabelku."
„No tak se s ní pochlub," povzbudila jsem ji, ale to už z igelitky dolovala balíček. Krásná. Vypadala jako značková, a možná i byla. Ani velká, ani malá. Smetanově bílá s pěkně tvarovanýma ušima a na přední straně zdobená kůží zřasenou do nápadného plastického vějíře. Ten, kdo ji vybíral, vybíral s láskou. Přinejmenším s vkusem.
Prohlížela jsem si Marii po očku, když balila pečlivě kabelku zpátky do papíru. Moc se nezměnila. Stále stejný mladistvý účes, lehounká halenka trochu sexy, doplňky sladěné až s pedantskou péčí. Ani brýle, které nosila, co ji znám, neubraly nic z bývalé krásy tmavohnědých očí. Nebylo divu, že po ní kdysi šílel nejeden chlap.
Působila možná romanticky a lehkomyslně, ale nepřekročila diskrétní hranice. O svou rodinku pečovala s dojemnou starostlivostí. Synové studovali, manžel ji čekával před hlavní bránou podniku s nastartovanou škodovkou, společně nakupovali, chodili za kulturou, na procházky, na mrňavou zahrádku na parcele v zahrádkářské kolonii.
Vzpomněla jsem si, jak mi přinesla ukázat svatební fotografie svého staršího syna. Právě odpromoval a našel si Romanu. Krásný pár. On, vysoký a mohutný, ona, křehká a drobná. Vzhlížela k němu s důvěrou a oddaností, on ji objímal s něhou a láskou. Kolem svatebčané v gala, ale jako by pro ty dva okolní svět neexistoval. Nešetřila jsem nad fotkami superlativy. Marie si tenkrát povzdechla: „Víš, Romana už je rozvedená, ale tam to neklapalo hned od začátku." Cítila jsem její obavy mezi řádky. Každá matka přeje dítěti jen to nejlepší.
Oddechla jsem si. Když dnes kupuje Romaně kabelku, a ještě s takovou pečlivostí, pak je jistě všechno v pořádku. Vytáhla jsem z tašky fotky svého malého vnoučka. No co, vy se nechválíte před kamarádkami svými pohlednými ratolestmi, nebo ratolestmi svých ratolestí? Já ano, zvlášť když jsem na ně čekala tak dlouho.
Marie si prohlížela zdvořile fotky a pak zajásala. „Vždyť i já tu mám svoje zlatíčka!" Vysypala z obálky několik fotek. „Jenže moji vnuci už trochu víc vyrostli."
Na jedné fotce kudrnatá holčička v baletních šatičkách, ještě školačka, na druhé dospívající kluk v kostýmu rytíře z kroužku historického šermu. Na třetí a čtvrté záběry z výletu, na pozadí rozvaliny nějakého hradu. V otcově láskyplném objetí se tulily obě děti v pláštěnkách, se šťastným úsměvem a odhodláním. Pršelo, ale jim bylo s tátou dobře.
„Kde je Romana?" Hledala jsem další fotku. Asi to fotila. To ticho se dalo krájet. Marie dlouho neodpovídala. Nechtělo se jí o tom mluvit. Nakonec se odhodlala. „Víš, s Romanou nám to nevyšlo. Začala pít, sotva skončila s kojením. Napřed tajně, pak víc a víc. Ztrácely se věci z bytu, ztrácely se peníze. Přestala vařit, uklízet, prát. Vyhodili ji kvůli pití z práce. Přestaly ji zajímat děti. Výčitky, scény, nadávky. Domácí peklo. Nešlo to po dobrém, ani po zlém. Kdy se to všechno zvrtlo? Co ji dohnalo k pití? Rozebírali jsme to ze všech stran, na nic jsme nepřišli.
Děti jsme si brali o víkendech, přes týden se staral syn. Naučil se vařit, nakupovat, žehlit. A po večerech objížděl putyky a lavičky v parku, aby našel Romanu a dovedl ji domů. Kdybys ji dnes potkala, už ji sotva poznáš."
„Proč se s ní teda nerozvedl? Znám několik případů, kdy si manželé našli nové partnerky, vychovali děti společně a jsou šťastní."
„A co ona, Romana? Dnes už by byla někde ve škarpě. Pořád je to přece matka jeho dětí a mých vnuků. Životní partnery si přece vybíráme a bereme dobrovolně, pro život v dobrém i zlém." Jako by odříkávala formulku z úst oddávajícího, nebo kněze. Nechápala jsem, jak jí ještě může kupovat kabelku. Vždyť zničila jejímu synovi život.
„Kabelku?" , usmála se. „To už je třetí. Vždycky ji někde zapomene a pak tahá to staré otrhané žebradlo. Přece ji s tím nenechám chodit mezi lidi."
