To jsme jednou seděli na letišti JFK a měli jsme do odletu celé odpoledne. Obsadili jsme uvolněnou dlouhou lavičku a pozorovali cvrkot ve vestibulu haly. Cítili jsme se v bezpečí, div že se nám oči neklížily.
Nikdo si nás nevšímal. Lidé kolem proudili sem a tam, loučili se, vítali, doprovázeli. Civěli jsme na tu různorodou společnost všech odstínů pleti, barev a oblečení, dokud nám nezačala splývat ve fádní šedou. Ani po věhlasné obrazárně nemůžete chodit dlouhé hodiny, aniž si vypěstujete alergii na obrazy. Tak jsme vyšli ven na ochoz, odkud jsme opřeni o betonové zábradlí sledovali start letadel i příjezdy letištního visutého vláčku s pasažéry.
Po návratu do haly seděla naproti naší lavičce dáma se psem. Byl to takový ten bílý pohovkový mazlíček s mašličkou mezi ušima. Od paničky se nehnul. Ležel jí na klíně, podřimoval, procházející davy ignoroval. Moje fantazie už si představovala, že tu není poprvé, že sem s paničkou chodívají, když se cítí v New Yorku osaměle. Neměli ani cestovní kufr, ani se nezdálo, že by na někoho čekali. Dáma si chvilku listovala v časopise, chvilku si hrála se psem. A čas se zatím vlekl.
V pestrobarevné směsici cestujících se něco změnilo. Na paletě haly vítězila černá. Syn zvedl hlavu od sudoku. Celé odpoledne vyhlížel nějakého Indiána, nemusel by mít ani čelenku z orlích per, ani koně. Teď se jen díval, v hlavě tisíc otázek.
Kolem nás prošel mladý pár. On v černém kabátě a klobouku, ona v letních staromódních šatech ke krku a s dlouhým rukávem, na hlavě něco jako baret. Pak prošli dva mladíci v saku a kolem boků jim visely nějaké provázky, které připomínaly uzlové písmo. Černě odění lidé začali v hale převládat. Tvořili hloučky, povídali si, gestikulovali, šli k východu, a zase zpět do haly. Někteří se vrátili vícekrát, jiní využili napůl krytých telefonních kabinek se sedátkem a telefonovali a telefonovali, jako by to měli zadarmo. Kolem nich přešlapovaly bez jediného slova protestu nebo netrpělivosti jejich ženy, nevýrazné, nenamalované, beztvaré, s šátky nebo podivnými barety na hlavě a s tichými dětmi na kočárku nebo na rukou.
Na další volnou lavičku proti nám se usadila celá rodinka. Otec, matka, dva synové a dcerka. Všichni byli oblečeni předpisově, jen dívenka ještě neměla vlasy pod šátkem, mohlo jí být teprve dvanáct. Vysoký, robustní otec stále někam odbíhal, přinášel a odnášel kufry, zřejmě tady byl poprvé. Staral se, jako správná hlava rodiny. Starší syn, ale stále ještě chlapec, se snažil držet s ním krok. Tvářil se vážně na svůj věk, ani jednou se neusmál pod černým kloboukem a nedovolil si rozepnout na krátkém kabátku ani jeden knoflík, vedro, nevedro. Maminka, jako všechny maminky na světě, začala vytahovat z tašky ubrousky, nápoje, sladkosti. Vzaly si jen mladší děti. Holčička způsobně uždibovala, chlapec měl žízeň. Pak uviděl malého bílého pejska s mašličkou. Tvářička se mu rozzářila, celý se na lavičce natočil. Na obou bylo vidět, jak rádi by se k sobě rozběhli. První zareagovala panička a přidržela si pejska na klíně. A pak stačil jediný přísný pohled matky, aby se syn s posmutnělým pohledem otočil na své místo na lavičce.
Hloučky černých postav se pomalu sunuly k východu, zmizela i naše rodinka. V největší skupince odkráčel nejváženější člen shromáždění, nevysoký, šedovlasý muž s laskavým výrazem ve tváři, v brokátovém černém kaftanu. Snad rabín. Zajímavé bylo, že všichni vážení mužové jeho doprovodu se drželi kolem něj blízko, ale přece v uctivé vzdálenosti. A všichni, i ti vepředu, k němu byli otočeni čelem, takže šli víceméně pozpátku. Oka z něj nespustili, aby jim neuniklo ani slovíčko. Tito lidé měli svůj vlastní svět ve světě našem.
Hala se téměř vyprázdnila. I panička se psem odkráčela k bufetu a vrátila se s táckem plným dobrot. Poctivě se s pejskem dělila a k našemu údivu pes sežral všechno, co mu dala. Včetně hlávkového salátu. A ještě si roztomile olíznul růžovým jazýčkem pusinku...
„Myslíš," zeptal se syn, „že tomu ti lidé věří? Vždyť jsou tam i mladí jako já. "
Nevěděla jsem, co na to říci. Vysvětlete klukovi, který vyrostl v ateistickém, materialistickém socialismu, že existují na světě i věci nezměřitelné, nevysvětlitelné, neviditelné. Že jsou na světě hodnoty důležitější a vzácnější, než je třeba výše měsíčního platu a bazén u domu. A že vůbec není rozhodující, jestli lidé věří v Boha, Budhu, Mohameda nebo Quetzalcoatla. Je to pro ně tak důležité, že jsou pro svou víru ochotni se třeba i něčeho vzdát. A není to jen v oblečení.
Naplněni vážnými duchovními myšlenkami jsme se šli ještě jednou podívat na ochoz, na startující letadla. Začalo se stmívat, letiště se rozsvěcovalo tisíci světel. Tak ještě jeden, poslední snímeček. Najednou syn strnul. Vzduchem se linula pronikavá vůně psího hovínka, nalepená v každém zářezu podrážky jeho sportovní obuvi.
„To tu určitě nechala ta malá bílá potvora s tou debilní mašlí. Napřed se nacpe salátu...," zuřil a drhnul podrážku v hromádce nafoukaného písku.
A tak jsme otázky víry nedořešili.
