Pandořina skříňka s klubíčky

    „Ivanko, ještě vás baví ruční práce?" zeptal se mne hlas v telefonu. „Mám po sestře bednu klubíček." Okamžitě jsem zbystřila všechny smysly. Když mi někdo řekne „Ivanko", mohu si být jistá, že mne zná sto let.

     A nemýlila jsem se. Paní Boučkovou jsem znala ještě z doby, kdy jsem nastoupila do velkého stavbařského podniku jako absolventka a ona už seděla v hlavní účtárně. To už je let! Kolik jí dnes může být? Vždyť i ze mne se stal nedávno důchodce!

   „Je mi to líto vyhodit do kontejneru, jsou to krabice s klubíčky na vyšívání, ještě nenačaté."  To je celá ona. Z generace poctivců, co nikdy nevyhodí nic, co by mohl ještě někdo použít. Stará Baťovská škola. Pedant, co je zvyklý nerozhazovat, ale šetřit. Léta účetnické práce ji naučila obracet nejen korunky, ale i všechno ostatní dvakrát v ruce. „Nabízela jsem to děvčatům v prodejně, aby to ještě prodaly, nic jsem za to nechtěla. Ale nevzaly si to." No vždyť to říkám, starý poctivec.

   „To jsem moc ráda, paní Boučková, barevných klubíček není nikdy dost. Kdy si pro ně mohu přijet? Snad k vám ještě trefím." Vzpomněla jsem si na jejich překrásný terasový byt, snad nejkrásněji řešený byt v nové zástavbě sídliště nad městem. Byla jsem tam jen jednou, ale vidím ho jako dnes. Proti naší panelové „králíkárně" nevídaný luxus. Čtyři velké pokoje, hala, schodiště, velká kuchyň, dole pracovna, prádelna se sušárnou. Taky se na něm Bouček pořádně nadřel.

   „Já už tam, Ivanko, nebydlím", zchladila mne paní Boučková. „Já vám ta klubíčka raději přivezu." A nedala si to vymluvit. Šla jsem jí naproti na zastávku. Přivlekla čtyři nadité igelitky,  v každé ruce dvě. Uvařila jsem čaj a teprve si ji po očku trochu prohlédla. Moc se nezměnila. Patří k těm lidem, co vypadají léta stejně. Připadala mi jen maličko menší a sušší. Upravená, elegantní, načesaná, jako bývala vždycky.

   „A kde teď vlastně bydlíte, paní Boučková", zeptala jsem se a kriticky jsem se rozhlédla po naší „králíkárně". Tipovala jsem ji na garsonku, na jednopokoják nebo „výměnek" u některého ze dvou synů. „Ten váš terasáček se mi moc líbil."

   „Všechno je jinak," vzdychla. „Nechali jsme ho synovi s rodinou. Postavili jsme si domek na Lhotce. Dvoubytový, obrovský. S krásnou zahradou, na pěkném místě. Mysleli jsme si, že tam dožijeme. Sotva jsme se nastěhovali, zemřel manžel. Syn si přivedl nevěstu a než si stačili pořídit dítě, srazilo ho auto. Zranění neslučitelná se životem. Snacha se mnou ještě chvíli vydržela, pak se vrátila k rodičům a dnes má jinou rodinu. Už jsem ji léta neviděla."

   Nastalo ticho. Co byste na tohle řekli, být na mém místě? Dovedla jsem si ji představit, jak v pětaosmdesáti umývá nespočet oken, vytírá podlahy a udržuje ten ohromný dům a zahradu. Jak chodí po prázdných chodbách, kde se ticho odráží od holých stěn.  Jako by věděla, na co myslím.

   „Dokud mi zdraví slouží, zůstanu tam. Pořád ještě tam stačím udržovat pořádek, vařit, péct koláče, když přijedou mladí. Ještě jsem si nechala pár firem, kterým vedu účetnictví. Až budu cítit, že na to nemám, tak skončím. Teď ještě stíhám, nemám chuť něco měnit."  Tvářila se tak odhodlaně, že to vypadalo na hodně dlouho.

   „ Já jsem asi posedlá myšlenkou velkého bytu," zavzpomínala a mně to připadalo, že otvírá Pandořinu skříňku. „Když jsme se s manželem vzali, bydleli jsme každý na jiné ubytovně. Abychom mohli být o víkendu spolu, museli jsme si najmout pokoj v hotelu. Pamatujete si tu dobu pořadníků na byty? Dali bychom cokoli za jakýkoliv byteček. Pracovali jsme oba u stavbařské firmy, i byty stavěla. Přednost ale měly rodiny s dětmi. Za příslib bytu jsem  musela několik roků dojíždět do Jihlavy, kde potřebovali vedoucí účetní. Nic se tím nevyřešilo, když už jsem konečně byla v jiném stavu, o dítě jsem přišla skoro ještě na autobusovém nádraží. Celý život mne pronásledovala starost, abych vždycky měla  kde bydlet."

   Vrátila jsem se do doby, kdy jsme jako novomanželé čekali na byt jen asi rok a půl. Ta naše „králíkárna", získaná jen s menší protekcí od téhož podniku, se stala naším domovem a domovem našich dětí. Začala  jsem se na ni dívat s větším respektem.

   „Dnes už to mají mladí lepší," zamyslela jsem se. „Bytů je na výběr,  banky nabízejí úvěry, firmy vám postaví domek na klíč. Realitky  se mohou přetrhnout, aby vám našly bydlení, jaké si představujete.  V tom domě naproti jsou prý už nějaký čas dva byty volné, nikdo je nechce..."  

      Uklidila jsem igelitky s klubíčky za skříň. Ani nebyly vidět, když jsem otevřela dveře. Inu, velký byt je velký byt.