Nedá se říci, že by to byla alej. Ty kaštany rostou jen po jedné straně. Lemují zámecký park a tvoří zelený předěl mezi nejrušnější městskou komunikací a parkem s lavičkami.
Pod kaštany je tržiště. Se spoustou stánků i kamenných stolů plných ovoce, cukrovinek, hub, květin a levného oblečení. Je tu popkorn i čerstvá vajíčka. Zdravé plody z biozahrádek i pivo. Spousta prodávajících i spousta těch, co možná něco koupí. Hlavy procházejících připomínají diváky při tenisovém zápase - doprava, doleva, doprava, doleva. Je to velice dobré místo pro tržiště. Z jedné strany příchod od autobusového nádraží, na opačném konci rušné náměstí. Tepna.
A právě tam jsem ho uviděla. Jeho vysoká, robustní postava se objevila z ničeho nic na vzdáleném konci tržiště přímo proti mně. Zmizet. To bylo první, co mne napadlo. Ale kam? Z obou stran stánky, pultíky, bedny se zbožím. Díval se přímo na mne. Ostatní lidé kolem jakoby přestali existovat. Šli jsme proti sobě, pomalu, co noha nohu mine, ale pořád. Jen jsme zvolnili krok. Otec. Můj táta.
Nemluvili jsme spolu dvanáct let. Když se rodiče rozvedli, bylo mi deset. Z té doby si pamatuji jen to, že máma často plakala. A začala kouřit. Nic nám, dětem, neřekla. Nepamatuji si žádné scény, křik, hádky. Jen jsme jednou přišli ze školy a na stolku chyběl televizor. Byla to pro nás tehdy obrovská ztráta. Dlouho jsme na něj šetřili a v tehdejší době to byl symbol přepychu. Jen málokdo ho měl. Málem jsme tehdy volali policii, jako že nás někdo vykradl. Naštěstí přišla máma z práce a řekla nám, že se od nás táta odstěhoval a televizor si vzal. Že teď bude bydlet u babičky a ona že televizor nemá. A že si brzy koupíme nový. Pak dala vyměnit zámek na dveřích.
Táta za námi přišel až o vánocích. Přinesl nějaké čokoládky a myslím, že knížky. Mámu to asi urazilo, mluvila o ubohé almužně a řekla, že si nepřeje, aby k nám ještě někdy chodil. A tím to skončilo. Už nebyly žádné dárky, žádná setkání.
Máma byla hrdá. Změnila práci, aby vydělávala víc, dřela na směny, žili jsme od výplaty k výplatě. Přesto dokázala vykouzlit iluzi, že nám nic nechybí, že je nám dobře, že si stačíme. Jeli jsme na dovolenou do Beskyd, bráška se vyučil, já jsem odmaturovala. Bylo to v jednom roce, ve stejný měsíc. Tehdy jsem tátu viděla po letech znovu. U soudu o zrušení výživného. Platil na nás 300 a 350 korun měsíčně. Měl strach, abych nešla na vysokou, doneslo se mu, že jsem poslala přihlášku. Naše vzdělání už bylo podle něj dostatečné.
Žili jsme na malém městě, kde si lidé vidí do talířů. Hodní lidé nás neopomněli informovat o tom, že náš tatínek se podruhé oženil, že si staví rodinný domek, že si koupil parádní motorku a jezdí s novou ženou po výletech. No a? Já jsem dostala za maturitu kufříkový šicí stroj a bráška dvousedadlového pionýra. Kdoví, jak dlouho na to mamka šetřila. Ale my jsme byli mladí, chtělo se nám žít, nepřipouštěli jsme si žádné problémy a komplikace.
Vzpomínám si, když jsem se vdávala a vycházela špalírem z radnice, že se tam táta objevil, popřál mi hodně štěstí a zase odešel. Překvapilo mne, že tam byl. Ani mne nenapadlo ho pozvat, nebo mu jen poslat oznámení. Cizí člověk. Prostě jsme jej vytěsnili ze svých životů...
Teď jsme šli proti sobě. Ani jeden jsme se nemohli otočit a vrátit. Ale nemohli jsme kolem sebe ani jen tak projít. Změnil se. Zestárnul. Zešedivěl. Velice si dával záležet na tom, aby nekulhal. O hůl se opíral jen zlehka, jako by z frajeřiny. Věděla jsem, že má protézu. A pak jsme stáli proti sobě.
„Ahoj tati, kde se tu bereš?"
„Ale jen tak, na nějaké lékařské prohlídce. Jak se máš?"
„Dobře a ty?"
„Nestěžuji si. Prý máš syna?"
„Už jsou mu čtyři."
„Ještě jsem ho neviděl."
„Je to snad moje vina?"
„Já jsem chtěl."
„Opravdu?"
„Byl jsem v nemocnici, v Brně, na Žlutém kopci."
„Já vím, na onkologii."
„Ani jednou jste se za mnou nepřijeli podívat. Vážil jsem 53 kilogramů. Dovedeš si představit, jak mi bylo?"
„A kdes byl ty, když nám umřela maminka? Dovedeš si představit, jak bylo nám?"
Bylo to venku. Stáli jsme tam proti sobě, všechno už bylo řečeno. Pak se podíval na hodinky.
„Za chvilku mi jede autobus. Přijedeš mi ukázat malého?"
Zkrátím to. V následujících několika měsících jsme se viděli skoro každý víkend. Můj syn si dědečka okamžitě otočil kolem prstu. Jak se týden neviděli, už se jim po sobě stýskalo. Buď jsme jeli my k němu, nebo přijel děda. Na jaře se užili dokonce celý týden, když malovali ve školce. Děda malého naučil dámu a hráli a hráli. Jako by si chtěl dědeček vynahradit, o co přišel jako otec. Našli jsme společnou řeč i s jeho druhou ženou, nakonec - žila s ním vlastně déle, než moje maminka.
Škoda, že to netrvalo dlouho. Objevily se metastáze a konec přišel náhle. Jako by táta odešel od rozehrané partie. Uvědomila jsem si, jak mu náš malý rozjasnil ty poslední dny. Díky náhodě, která nás tehdy svedla? Náhody přece neexistují.
Nikdy nebudu litovat toho, že jsme se smířili. Že jsme si odpustili.
