„Už se tam fakt nedalo dýchat,“ komentovala svůj odchod do předčasného důchodu jedna moje bývalá spolupracovnice. Uvědomila jsem si, jaké jsem vlastně měla štěstí, že jsem odešla před krátkou dobou do „normálního“ důchodu já. A za mnou odcházeli další, všichni stejné krevní skupiny. Jako by tam bylo něco shnilého…
Já dobře vím, že bych to vůbec neměla psát. Že je to neloajální vůči instituci, která mne zaměstnala, když jsem na tom byla mizerně. A nechala mne doškobrtat až k důchodu. Neměla bych to psát, přestože to ode mne všichni čekají. Všichni – potížisti.
Je to skupina lidí s nálepkou POTÍŹISTA. Patří k nim ti, kteří se z nějakého důvodu dostali do nemilosti. Všichni ti, kteří se netěší přízni mocných. Ti, kteří se cítí ukřivděni. Ti, kterým se křivda stala.
Navenek se od ostatních ničím neliší. Jsou výkonní, profesně zdatní, ba mnohdy i lepší než ostatní. Na podnikových akcích sedávají u stolů nejvzdálenějších od vedení. Nesmějí se jejich vtipům. Nechodí s nimi na oběd. Černé ovce.
Ještě teď mne polévá horko, když si na ten podraz vzpomenu. Byl to první pracovní den nového roku. Roku velkých změn. Organizačních. Přáli jsme si navzájem pevné zdraví, abychom ten nápor zvládli. To jsme ještě netušili, že stisk rukou není upřímný. Stačil pohled na výplatní pásku. Bez vysvětlení, bez omluvy. Osobní ohodnocení pryč. Pár stovek, ale pracně vydobytých. Nevěřícně na to zírali všichni potížisti. Ti odvážnější se osmělili zeptat. Proč? Nekvalitní práce.
Tehdy se ukázala skutečná tvář našich vedoucích. V podstatě se dělili do dvou skupin. Ta první, menší, sice také svým ovečkám sebrala osobní ohodnocení, ale přiznala to, s tím, že se nedalo nic dělat, že to byl příkaz shora. A přání k novému roku bylo upřímné. Ta druhá část vedoucích jednou rukou a s roztomilým úsměvem přála všechno nejlepší a druhou současně podávala nový, očesaný platový výměr s tím, že to potížista, většinou stále životem nepoučený, bez velkého čtení podepíše. Což se také v devíti případech z deseti i stalo. Kolik se jich pak šlo zeptat: proč?
Potížista není zlý. Když se hlásí s námitkou nebo dotazem na poradě, tak mu to káže zažitý pesimismus. Jen vzácně přinesla nějaká novinka přínos pro lidi. Obvykle jen problémy a zbytečnosti. Tu zvednutou ruku nevidí rád žádný vedoucí. Znamená komplikaci. Nutí ho myslet. Argumentovat. Přebít námitku a neztratit pozice. Někdy je to těžké, zvlášť když námitka sedí. Nejlepší protiargument bývá zesměšnění, ironie, arogance, někdy i výmluvné mlčení.
Taková ta dlouhá pauza, jako jestli vůbec odpovědět, jestli se vůbec snížit k odpovědi na tak stupidní otázku. To je strašně ponižující. Zvlášť když kolem čekají věrní oblíbenci na každé zesměšňující slovíčko jako pes na kost. Ti ruku nikdy nezvednou. Bývají totiž předem informováni, s nimi se vedoucí i radí. To si potížista málokdy uvědomí, dřív než vystřelí ruku s námitkou. Chce pomoci, chce něco zlepšit. Má zkušenosti. Má léta. Zná návaznost, zná následky, Ale má i velké mínus - nálepku potížisty. Pak ani nemusí mít námitky. Stačí jeho „výmluvné“ mlčení. A náš typ vedoucího si dokáže patřičný komentář doplnit. Byť nebyl tentokrát žádný. Nebo právě proto. Potížista bez námitek je podezřelý sám o sobě.
Velkou skupinu potížistů tvoří ti, kteří to vzdali. Ta nedůstojná atmosféra, věčné napětí, kdy vás přijde někdo seřvat kvůli sebemenší prkotině, jako je razítko výš nebo níž, víc vpravo nebo vlevo. Když člověk čeká s napětím, kdy někdo otevře dveře a spustí. To napětí způsobí, že předem vystresovaný člověk odvede nepřesnou práci, projeví apatii, nechuť učit se nové věci, soustředit se. Zlomený potížista jde s odporem do práce, odpočítává minuty do konce pracovní doby, domů přijde unavený, vyčerpaný, často usíná nebo hodinku nekomunikuje. Musí přeladit. A ráno vstává s vědomím, že je teprve středa, a do pátku daleko. Jeho práce, na které si většinou dost zakládá, je považována za podřadnou, platově podceněnou, přehlíženou. Jako on sám. Zastání nemá nikde. Ani se o to nepokouší. Šéfové, stejně jako doktoři, drží při sobě.
Vysvobozením je odchod, ať už na mateřskou dovolenou, do důchodu, nebo prostě jen odchod. Ale kam? Z bláta do louže? Tento týden odešla do předčasného důchodu Andulka, další z mého bývalého kolektivu. Chytrá holka, ochotná, milá, se vším si uměla poradit. Proč právě ona? Její vedoucí se cítila ohrožena. Bála se o svou židli. Terorizovala ji dlouhé měsíce. Deptala ji při každé příležitosti. Ostatní mlčeli. Lepší košile než kabát.
Držím palce všem potížistům. Jsou první na řadě. Cítím s nimi. Vážím si jejich vzdoru. Nevzdávejte to.
