„Tak co, dámy, jak si stojíme?“ vtrhl na sesternu v porodnici mladý doktor ještě v kabátě. „Dnes tam jsou jen dvě matky,“ obrátila se k němu Martina. „Já jsem myslel ten zápas, honem to pusťte, dnes musíme vyhrát.“
„Kde se ve vás bere ta jistota? S Finy dostáváme vždycky zabrat,“ vzdychla Martina a pustila malinký televizor. „A navíc možná přijdou komplikace. Jednu z těch matek tu máme už druhý den. Je to její čtvrté dítě a asi má přirostlou ruku na čele. Její manžel stepuje kolem každou půlhodinu a co deset minut volá. Už ztrácí trpělivost a je děsně vystrašený.“ Postavila vodu na kávu a chystala hrnky. Raději ty větší, bude to dlouhá noc. „Chcete s cukrem, nebo bez?“ Ale mluvila již jen k zavřeným dveřím.
Káva pomalu vystydla, než se zase objevil. „Tak co, kolik je to?“ Posadil se do křesla proti obrazovce a sáhnul po kávě. „Martino, zase jste mi ji neosladila. Cukr došel?“ Cukřenka stála na stole. Martina se probírala papíry a doktora si nevšímala. A nejmíň ze všeho ji zajímal hokej. Pak vstala a šla zkontrolovat oddělení. Všude bylo ticho, dokonce i na novorozeneckém. Miminka v malých postýlkách, nakrmená a vykoupaná, spala jako broučci v zimě. Ještě nahlédla do pokojů, kde měly rodičky děti u sebe. Mír a klid vládl i tady. Třeba to opravdu bude klidná noc.
Když míjela pokoj sester, ozval se z něj výkřik „Gól! No konečně!“, to se doktor dočkal. Pokračovala směrem na porodnici. Obě budoucí matky ležely ve svých postelích. Ani jedna nespala.
„Já myslím, že už to bude, sestřičko,“ ozvala se ztěžka matka, která už čekala čtvrté dítě. Ležela stočená do klubíčka a na čele se jí perlily kapičky potu. Sestra se sklonila k jejímu vyboulenému bříšku a zaposlouchala se do zvuků dětského srdíčka. Bude v pořádku.
„Myslíte, že byste došla na porodní sál paní Bučková?“ Pomohla ženě z postele. „Opřete se o mne.“ Nabídla jí oporu a vedla ji ke dveřím. Koutkem oka ještě zahlédla druhou maminku, jak si tiskne pokrývku těsně pod bradu a v očích má strach. No ano, prvorodička. Všechny jsou vystrašené. Přesto se k ní vrátila.
"Nebojte se, paní Fojtíková, do rána budete mít krásné děťátko," uklidňovala prvorodičku. Ale mladá maminka dál tiskla pokrývku pod bradu a oči se jí zalily slzičkami. Martina sotva zaslechla, jak šeptá: "Já jsem se počůrala do postele." No jasně, plodová voda. Pak už to šlo ráz na ráz. Na sál se seběhli všichni, kdo tuto noční sloužili. Obě ženy rodily téměř zároveň. Naštěstí šlo všechno jako na drátkách. Ani ta ručička dítěte nebyla přirostlá, holčička se narodila přirozeným způsobem a v pořádku.
Vše se seběhlo rychlostí blesku. Dokonce zapomněli i na doktora na sesterně, Martině to došlo až ve chvíli, kdy se z pokoje ozvalo: „Tři dva, vedeme! To jsou kabrňáci!“ V běhu nahlédla dovnitř. „Už máme kluka, jmenuje se David,“ a běžela si pro čistou zástěru. Vtom zazvonil telefon.
„To je porodnice? Mám u vás ženu. Už se to narodilo?“ Doktor, rozradostněný z nečekaného hokejového výsledku, okamžitě informoval ustaraného tatínka: „Ano, právě se vám narodil syn David. Maminka i dítě jsou v pořádku. Blahopřeju, hurá!“ Martina stála ve dveřích.
„Už se narodila i holčička Miriam. Děti přišly na svět sedm minut po sobě.“ V lékaři hrklo. Dvojčata? No z toho se tatík zjeví. Vedle telefonu ležel papírek s telefonním číslem. Doktor je vyťukal. „Tady je znovu porodnice. Máte dvojčátka, narodila se ještě holčička Miriam. Ne, není to omyl, teď mi to řekla sestra přímo ze sálu. Ještě jednou blahopřejeme.“ Ani ho nenapadlo, že dnes v noci rodily dvě různé matky.
Doktor se slastně protáhl. Na obrazovce žehlila rolba led před poslední třetinou. Chtělo by to jednu kouřovou na uklidnění. Sáhl do kapsy bílého pláště. Ano, byly tam. Nahmatal i zapalovač. Vyplížil se na balkon na konci chodby. Taková klidná noc, plná hvězd. To by se spalo!
Martina se podívala na hodinky. Ještě není ani půlnoc. Ten nervózní tatínek určitě čeká u telefonu. Sedla si k aparátu. Dlouho to nikdo nebral. Pak se ozval ospalý hlas muže, který dva dny stepoval kolem porodnice. „Ano, u telefonu Buček. Já už to vím, z porodnice mi volali. Že máme dvojčata. Cože? Jen holku? Já už mám doma tři! A víte určitě, že to není kluk? No tak děkuju, já se ráno zastavím. Dobrou noc. Do prkýnka dubového!“
Tak už víte, proč mi naši občas říkají Davide a tisknou si ruku na čelo?
