O studánkových očích paní Hedviky

    Měla oči jako studánka. Ne jako lesní studánka, s temnou vodou, v níž se shlížejí vysoké stromy. Spíš jako studánka v polích, čirá a obrážející jasnou letní oblohu s beránky obláčků.  Osvěžující  a zvoucí k zastavení. Takové oči měla paní Hedvika.

   Začněme od začátku. Když byli kluci malí, učili jsme je  úctě ke starším lidem. Náš dům jich byl plný. Proč slušně nepozdravit, nepřidržet jim dveře, nepřivolat výtah. Proč nepomoci s taškou, když se domovní dveře ne a ne otevřít tím malinkým klíčem.  Základní pravidla slušnosti. Jak šel čas, vyletěly děti z hnízda a zůstali jen starší lidé. Párek elegantních manželů, kteří denně za každého počasí  vyráželi k trolejbusu, jeli pár zastávek na oběd a pak vyzvednout vnuky ze školy.  Sportovně založená paní, která po většinu roku nasedala na kolo, v košíku před sebou jezevčíka a tradá na zahradu. Ve čtverce bydlela osamělá paní, která  nevynechala jediný zájezd pro důchodce. Hned naproti  pekla sousedka cukroví  „na kšeft" pro půl sídliště. Jen ten dědek ze trojky posedával vyschlým zadkem na lavičce, četl noviny a jak šel někdo kolem, zapřádal řeč. Jedna maličká bývalá profesorka ležela celé dny v knihách. Nosila si jich hromadu  z knihovny a po cestě si k nim přikoupila pár rohlíků. Viděli jsme ji v přízemí svítit lampičkou dlouho do noci. Zato šedivá upovídaná babička z osmičky byla venku skoro pořád. S nezdolnou trpělivostí udržovala věčně zdupaný květinový záhonek před domem  s malou motyčkou a kbelíkem na plevel.

   Paní Hedvika šila. Jestli byla opravdu švadlena, nevím. Ale proudily k ní zástupy žen, s novými látkami i se správkami. Dnes se všechno vyhazuje, ale Hedvika lemovala sukně, zužovala a povolovala kalhoty, zašívala klukům skoby na riflích, látala prodřené lokty.  Pořád u ní někdo zvonil, dámy chodily na zkoušky, vymýšlely modely, točily se před zrcadlem. Bývala to pro Hedviku malá společenská událost. Takovou věc nevyřídíte přede dveřmi. Hned šla vařit kafíčko a odněkud vykouzlila domácí koláčky.  A pak se dlouho povídalo. Paní Hedvika uměla naslouchat. Její studánkové oči se dívaly přívětivě, chápavě, soucitně, měla lásky na rozdávání.

   Měla jsem naše staříky v domě ráda. Když rozkvetl na zahradě „maminčin"  šeřík, bílý, voňavý a plnokvětý, nosil jej manžel ve velkých kyticích domů. Konečky naklepal, aby ve vodě neuvadly, a roznášel je skoro tajně po domě. Věšel je na kliku u bytů, zazvonil a zmizel. Pak přišel čas jahod a rybízu. Měl na to fintu. Uřezal hrdlo z petláhve, propíchl nahoře dvě dírky, těmi prostrčil provázek. Tímto uchem protáhl ruku, nasbíral ovoce a petku pověsil na kliku. Na podzim roznášel ořechy.  

   Taky jsem se snažila.  Měla jsem období, kdy jsem upletla našim staříkům před Vánocemi i deset párů bačkorek- televizorek.  Další rok jsem pletla dlouhé šály. Nebo  falešné roláky. Čepice, kulichy.  Sem tam nějakou vestu.  Do schránek jsem na Velikonoce a Vánoce dávala pohlednice s přáním všeho dobrého. Někteří z nich tam nedostali poštu po celý rok.

   Hedvika s nástupem volného trhu přišla o zakázky. Dnes koupíte slušné oblečení na každou postavu v konfekci i na tržnici. A taky se přihlásily roky. A s nimi problémy. Paní Hedvika rozcházela klouby po chodníku před domem se zaťatými zuby. Každý krok ji stál hodně úsilí. V těch krásných studánkových očích se objevil smutek. A pak najednou zmizela. Vyměnila byt s vnukem. Potkala jsem ji jednou, když jsem běhala po nákupech. Brázdila chodník u svého nového domova, jen trochu sehnutější, smutnější, ale šťastná, že mne vidí. Asi tam moc přátel neměla. Seděly jsme na lavičce. Stýskalo se jí, jak jinak. A na jaře ji čekala operace, noha se nelepšila.  

   Pak viselo na nástěnce u výtahu její parte. Nemám ráda pohřby. Umiňovala jsem si, že nebudu brečet. U kostela se sešlo jen pár bývalých sousedů. Sedli jsme si do lavic kousek za truchlící rodinou. Pohřby jsou dojemné. Držela jsem se. V ruce jsem mačkala kytici bílých šeříků. „To je její sestra," upozornila mne Mirka a podívala se směrem k sehnutým zádům staré, šedovlasé paní před námi. Jako by nás slyšela, otočila paní prudce hlavu dozadu. Přímo na mne se dívaly smutné studánkové oči paní Hedviky. A najednou bylo po předsevzetí, slzy jako hrachy se mi tlačily z očí a měla jsem co dělat, abych našla kapesník.