Léta jsem popichovala svou ovdovělou sestřenici Jitku a vím, jak ji to štvalo. „Když je ženská co k čemu, tak si do roka najde nového mužského.“ To jsem jí vtloukala do hlavy při každém setkání.
Nemyslela jsem to ve zlém, chtěla jsem jen, aby začala znovu žít. Vždyť jí bylo sotva něco přes čtyřicet. Vždycky jen rozhodila rukama. „To si mám stoupnout na roh a mávat kabelkou?“
Jak šel čas, přibývalo okolo mne vdov i žen jinak osamělých. Začala jsem cítit něco jako privilegium, že se můj manžel těšil pevnému zdraví a přiznám se, že jsem na ženy bez mužů shlížela skoro jako na chudinky. Ať je chlap jaký chce, přece jen člověk má s kým promluvit, leccos podniknout, společně nakupovat, nebo se jen dívat na televizi. A když se něco nedaří, tak dovede přitulit, obejmout, zahučet něco o zbytečné hysterii, mávnout rukou, nebo vyrazit na pivo. Je tu, když vás něco bolí. Uvaří čaj, když máte mandle v jednom ohni. Usínáte s pocitem, že nejste na všechno sama, že je na dosah ruky, i když zrovna vychrupuje, jako by řezal dříví tupou a zároveň rezavou pilou.
Sestřenice Jitka vrhla svou lásku na své dva kluky, do srdce přijala i nevěsty, pak přenesla svůj zájem na vnoučata. Jen o chlapovi nechtěla ani slyšet. Synové začali stavět, nějaký čas bydleli střídavě oba u ní i s větvícími se rodinami. Dům byl pořád plný křiku, smíchu, špinavého nádobí i prádla. Mužský? Ani omylem. Pak ze dne na den všechno utichlo. Dům byl prázdný, život plynul jako stereotyp – snídaně, do práce, z práce, studený, nevytopený domek, na stole hrnek od snídaně. Nikdo ji nevítal, nikdo nezazvonil, večer si namazala chleba místo slušné večeře. Pro koho by vařila? Soboty a neděle? Uvědomila si, že někdy od rána do večera nepromluvila ani jediné slůvko. A do toho já se svou odrhovačkou.
Jednou se mi pomstila i se svou svobodnou kamarádkou. Na nějaké rodinné oslavě mi opily manžela slivovicí tak, že nemohl chodit. Dlouho jsem jí to vyčítala, ale vcelku jsem ji chápala. Když jsme se usmířily, hlásila mi všechny svoje pokusy, jak najít chlapa. Dokonce šla s tou kamarádkou na místní hasičský bál, když jsem jí vyčetla, že nechodí mezi lidi. U hasičů to skončilo fiaskem. Holky si tam připadaly jako nežádoucí vetřelci, protože všichni hasiči tam měli manželky, nebo se nehnuli od baru. Ani jednou, skutečně ani jednou si pro ně nepřišel žádný tanečník. Tak to po dvou hodinách zabalily. Už je sama deset let. A zase říká: nikdy, nikdy. Jako stovky jiných žen, osamělých čekanek u cesty.
Jak je to s tím sloganem? Když je ženská co k čemu, do roka si najde nového mužského? Rozhlédla jsem se po svých osamělých vrstevnicích. První, Eliška, to vzdala po několika neúspěšných pokusech. Není prý na sex, ani na praní ponožek. Druhá, Bohunka, si užívá každý rok v lázních a vydrží jí to až do příštího lázeňského pobytu. Mezi tím drží celibát. Třetí, Verča, si našla muže po třech měsících a bez velkých problémů - tak ta je snad co k čemu. Dana si nastěhovala domů přítele ještě dřív, než popel jejího muže rozprášili na vsypové loučce. Ale znali se už dlouho předtím. Marie přijímá svého kamaráda jednou za čtrnáct dní ve vší tajnosti, protože je ženatý. Ale je evidentně spokojená, i uspokojená. Hedvika odpovídá na inzeráty ve velkém stylu, ale končí po jedné, dvou návštěvách zase sama. Těmto mužským prý jde jen o žvanec a nějaký ten tělocvik. A už to nezkouší. Ty neúspěšné tvrdí jako moje sestřenice, že nikdy. Nezralé hrozny? Nedostatek příležitosti? Věk? Zeptejte se pracovníků v domech seniorů a v domech s pečovatelskou službou, jak silné emoce hýbou těmito institucemi, až se třesou základy.
Pak jsem přišla o muže i já. Rok jsem bulila do ranního kafe, protože snídani vařil vždycky on. Každou chvíli ve mně přímo zatrnulo, když jsem na ulici zahlédla siluetu muže, která mi ho připomínala. Rok jsem čekala, že se otevřou ve známou hodinu dveře bytu, když v našem patře zastavil výtah. Rok jsem neuvařila jídlo, které měl rád. Odmítala jsem vyměnit žárovku, protože to byla vždycky jeho práce.
Ten druhý rok už jako by mi to došlo. Začala jsem mluvit v jednotném čísle. Naučila jsem se vařit v malých hrncích. Vyměnit žárovku? Žádný problém. Nevyžehlila jsem? Vyžehlím zítra. Nebo pozítří. Co si kam položím, vždycky tam najdu. Zase mi začala chutnat ranní káva. Uvědomila jsem si, že jsem se snad poprvé v životě nemusela na nikoho ohlížet, mohla jsem si dělat, co se mi líbilo. Jít, kam chci, jíst, co chci, oblékat si, co chci. Svoboda, netušená, osvobozující. Ale co s ní?
Skoro jsem ty dva roky nevytáhla paty z domu. Kromě nutných nákupů a setkání s kamarádkami běžel den za dnem jeden jako druhý. Přestala jsem sledovat čas, soboty a neděle mi splynuly s všedními dny, a pokud jsem potřebovala náhodou zjistit, kolikátého dnes je, hledala jsem datum v televizním programu. Nové boty nebo halenku? Vždyť ty staré jsou ještě dobré. Velké zrcadlo v předsíni jsem míjela lhostejně, vlasy jsem si jen tak přihrábla a malovátka mi dávno ztvrdla. Rezignovala jsem na jakoukoliv změnu, dokonce jsem si lebedila v tom klidu a pohodě. Jak by mi do mé oázy zapadl mužský? Nedovedla jsem si to představit a na narážky svých přátel jsem reagovala i já tím známým NIKDY. Mužské jsem míjela na chodníku, jako by byli vzduch.
Pak jsme se srazili v supermarketu. Kdysi dávno jsme se znali. Dokonce jsme spolu prožili dva moc krásné dny na služební cestě. I pak jsme se občas vídali, než nás okolnosti rozdělily na řadu let. Překvapilo mne, jak málo se změnil. I na něm bylo vidět, že mne rád vidí. Hořce jsem zalitovala, že jsem se nedržela jiného svého sloganu, který jsem léta propagovala: „Nelez z domu nenamalovaná, co kdybys potkala Belmonda!“
Stál v řadě u pokladny, já teprve přišla. Než jsem se vymotala ven, byl už pryč. Sotva jsme si vyměnili mejlové adresy. Mrzelo mne, že nepočkal.
Hned venku jsem si uvědomila tu obrovskou změnu, která se se mnou během několika minut stala. Kriticky jsem se prohlédla ve výloze. No ano, neupravené vlasy, kruhy pod očima, rozšmajdané botky, upocené čelo, zadek ve tvaru křesla. Hrůza. A třeba se přesto ozve. Vždyť jsme si kdysi tak rozuměli!
Popadla jsem tašky s nákupem a zamířila na zastávku. Podvědomě jsem zvedla ramena a zatáhla břicho. Jestli bych se ještě vešla do sváteční halenky, kterou jsem nosívala do divadla? Zjistila jsem, že se usmívám. Hlavou se mi honily stovky myšlenek a nápadů. Chtělo se mi zavolat na všechny kolem: Jsem živá! Ta žena, potlačená a zasunutá někde uvnitř, dřímající, bez jiskry, se ve mně probudila a drala se ven. Chtělo se mi křičet slovy z jedné operní árie – Bože, proč vroucí jsi srdce mi dal, když nechceš, aby je někdo miloval…
Jak se mýlí všechny ty osamělé a rezignované ženy! V každé z nich je touha po lásce, potlačená, umlčená, zatlačená do kouta. Čím víc tvrdí, že nikdy, tím víc se v nich ta něžná, obětavá, nenaplněná dušička vzpíná. Ale je tam a čeká, až kolem přejde ten správný muž. A když se to stane, během několika minut rozkvete a zavoní.
K zastávce jsem skoro dotančila.
