Nespal. Ani jí nevyčítal, že přišla později, než jindy. Vztáhl k ní ruce. „Ne, napřed oholit." Ruka sklouzla z ramene zpět na opěradlo křesla. „Dobře."
Poslouchala, jak v koupelně crčí voda. Teď se mydlí. Viděla, jak z něj pomalu vzrušení vyprchává. Ano, byl vzrušený, šeptal cosi o voňavých vlasech, pohladil ji, jako už dlouho ne. Seděla nepohnutě, prsty vtírala do pokožky noční krém. Z vlasů ještě neoschly kapičky po koupeli. Bože co teď. Ještě si pobrukuje. Rozčiluje ji to, jako vždycky. Jak může vůbec notovat bez hudebního sluchu.
Nenasytná ruka se dotýká těla. Vzrušení je tu zas, a ty ruce tam, kde sotva před dvěma hodinami cítila ruce a doteky někoho jiného. Čas jde pomalu.
„Je tu vedro, nezdá se ti? Uděláš, prosím tě, něco k pití?"
Vyšla na balkon. Naproti už spí všechna okna. Štěká pes, někde pláče dítě. Vítr se opřel do červeného větrníčku a rozhodil jí vlasy přes tvář. Spadly, připletly se do úst. Sevřela rty. Dnes ponejprv jí i tamten rozpustil vlasy a hladil je, jako by se nemohl nabažit té záplavy. A taky je políbil. A teď vítr.
Šťáva s kostkou ledu. „Půjdeme?" Chladivá krajka objala ramena. A zase ty ruce. Drsné, mohutné chlapské ruce, které chtěly být něžné. Bože, vždyť je to naopak. Vždyť je to nevěra. Jenže já podvádím toho druhého s vlastním manželem! Nevěra? K smíchu.
Rty uhýbají samy, ruce se brání odstrčit. Jak jsi mi to radil, příteli? Překonej se. Přetvářka. Tady? Tam? Košile se mu lepí na tělo. Její paže a kolena jsou jako z ledu. Rozněžnil se naplno.
„Víš, mám tě pořád rád. Je mi s tebou dobře, třeba tak, když ti dám hlavu na rameno. Tak bych chtěl jednou umřít..." Umřít, to ne. To si nezaslouží. A máme dítě.
„Co je s tebou, posloucháš mne?"
„Ano, poslouchám."
Lepkavé ruce hladí a dobývají. Jen ne odstrčit. To ne. Proč se mu nechce raději spát! Sevřená kolena. Jen ne odstrčit.
„Je ti dobře?"
„Ano."
„Nechce se ti spát?"
„Ale ne."
Ať už je po všem. Ne, ještě ty ruce. A rty. Na čele, na krku, na tváři. Nevěra. Už zase?
„Je ti horko, že? Odhrneme tu deku. Jsi celá zpocená."
Ne, to slza utekla. Jsem blázen, nevážím si toho, co mám. Vždyť jsem zdravá, mám krásné dítě, zařízený byt, zajímavé povolání. Tak proč je kolem takové prázdno. Co pořád hledám? Proč ty myšlenky na smrt? Ne, to není řešení.
Bolest. Jsou to rány kladivem. Buch, buch, buch. Jen ne odstrčit. Proč se třeba dítě nevzbudí? Vstala by k němu. Nebo on. Byl by konec. Buch, buch, buch. Ne, spinká. Buch, buch... slzy tiše tečou po tvářích. Jako po cestičce. Od očí do vlasů. Nehybná hlava s očima zaťatýma. Nechci vidět, nechci. Ani jeho, ani sebe, nic.
Sevřené rty, ruce svírají cíp přikrývky. Co myšlenek proletí hlavou za těch pár okamžiků. Co asi teď dělá tamten. Má své starosti. A třeba se také tam u něj doma právě miluje. Třeba si ani nevzpomene. Chlapi jsou jiní. Kdyby tak věděl, co tady blábolím. Řekl by něco o mozku delfína. Naštěstí neví. Nesmí.
Nikdo o něm neví. Potkali se pozdě. Každý z nich má své závazky. Není to k nikomu z nich fér. Co ale s tím přebytkem lásky v člověku, když se mu chce dýchat i za toho druhého. Žena je několik osob v jednom člověku.
Buch, buch, buch. Bolest už ustoupila. Někde, třeba v zemích orientu se lidé umí překonat tak, že je nepálí ani oheň. Potlačila chuť vykřiknout. Jen ne odstrčit. Konec. Spát. Vybičované smysly zahnaly spánek. Bude to těžká noc.
„Ty pláčeš?" Ruce starostlivě hledají kapesník.
„Ublížil jsem ti?" Co se na to dá odpovědět. „Mám tě moc rád. Pořád. A ty? Aspoň trošičku?" Líbá jí ruku. To ne, to už je moc. Říká sotva slyšitelně: „Odpusť."
Leží vedle sebe, drží se za ruce. Každý je jinde. Manželé.
