„V Praze jsem zažila největší strach ve svém životě, ale jestli čekáte nějaké porno, tak raději spěte. Nebála jsem se tak moc ani v porodnici, ani když Kamil spadl z lešení , " posadila se Táňa na posteli. Opravdu jsme čekali něco pikantního.
„Povídej, stejně neusneme," ozvala se Svatava. Zase jsme měli v Praze nějaké školení.
„Volali mi příbuzní z Ukrajiny. Měli strach o Sergeje, mého synovce z nějakého vzdáleného kolena. Ani jsem ho neznala. Nechal se zlákat na práci do Německa. Celá rodina se na to složila. Přestože jsou jeho rodiče vysokoškoláci a mají velice dobrá místa, vlastně živořili a jedinou jistotou pro ně byla penze prarodičů. Nám se to zdá neuvěřitelné, ale oni dostávali jen desetinu svého platu, snad aby si nemohli moc vyskakovat. Sergej chtěl rodině přilepšit.
Do Německa se nikdy nedostal. Vysypali je v Brně, tam pracoval měsíc na stavbě. Za ubytování a stravu. Bez pasu. Pak je poslali do Prahy. Nikdo na ně nečekal. Tři noci spali v parku u nádraží. Pak se objevil rusky mluvící člověk a zavedl je na ubytovnu. Dovolili jim pracovat jeden den v týdnu, za ostatní dny jim narůstal dluh u zprostředkovatelské organizace. Cesta ze začarovaného kruhu nevedla. Kdo se ozval, toho zbili. Stěžovat si nebylo komu. Takový novodobý koncentrák. Když se to dozvěděli Sergejovi rodiče, byli zoufalí. A bezmocní. Ukrajinská mafie má dlouhé prsty i u nás.
Radila jsem se, s kým se dalo. Šlo o to, najít Sergeje, získat jeho pas, odvézt ho pryč a vrátit ho legálně na Ukrajinu. Vydala jsem se do Prahy. Byla ve mně malá dušička, ale ten strach o život bratrance se ukázal silnější. Všichni mne varovali, ale co jsem měla dělat? Byla jsem jediná, kdo měl šanci a když jsi jediná, tak musíš.
Jezdili jsme dlouho se známým taxikářem a hledali správnou ubytovnu. Našli jsme ji daleko za městem, vedla k ní jen pěšinka v poli. Taxikář na mne čekal a domluvili jsme se, že kdybych se do půlhodiny nevrátila, že zalarmuje policii. Strašně jsem se bála, každý krok tím směrem mne stál mnoho úsilí. Nakonec jsem našla nějakého jejich předáka a vysvětlila mu, že tu mám bratrance a chci mu ukázat Prahu. Že se do večera vrátíme. Tvářil se divně, ale Sergeje zavolal. Dokonce i pas mu dal bez větších problémů. Na zpáteční cestě už mne nohy nesly bezpečněji. Skoro jsem k taxíku doběhla.
Skutečně jsme si pak Prahu prohlédli. Sergej nemohl uvěřit, že je volný. Pořád se ohlížel, jestli nás někdo nesleduje. Uklidnil se až v restauraci, kde zhltl dva obědy. Myslím si, že z krás Prahy si moc nepamatuje. Nemohli jsme hned sednout do vlaku, co kdyby nás někdo sledoval. Až večer jsme jeli domů. Pár dní zůstal Sergej u nás, než se trochu vzpamatoval a vykrmil. Mezitím jsem vyřídila zvací dopis, takže vlastně přijel na pozvání k nám. A pak zase legálně odjel.
Dnes je ženatý, má dvě děti a občas mi napíše.V každém dopise mi děkuje za záchranu života. Kdoví, jak by tehdy skončil.
A teď zhasnout a spát. Zítra budete klimbat na školení."
