„Ale vždyť ho taky musíte znát, učil na základce na Erbenově. Vysoký, kostnatý, vědátorské brýle s obroučkami jako kola od vozu," snažila se nás vrátit do školních let Dáša.
„Myslíš Friemanna?" rozpomenula se Irena. „Naši kluci se ho báli, pořád psal poznámky za každou blbost. Učil fyziku a matiku?"
„No ten, přesně. Chodil po chodbách, jako by spolkl pravítko. A když ho někdo zdravil, tak jen pokývnul hlavou." Vybavila si ho i Alča.
„Aspoň měl respekt, náš Véna se dokonce do jeho předmětů učil a pokud vím, tak jenom do jeho předmětů si dělal úkoly doma. Vidíte, možná jeho zásluhou šel na techniku," ozvala se i Milena.
V nastalém tichu bylo slyšet jen cinkot lžiček o stěnu hrníčku s kávou. Opatrně, aby zrádná tekutina neprskla náhodou na vyšívaný ubrus na stolečku. Představa přísného profesora stála nad námi i po tolika letech.
„Víte, co je absurdní?" ozvala se do ticha Alena. „Představit si ho v trenýrkách."
„Nebo bez nich," přidala se Milena.
„Tak to si představit nedovedu," rozesmála se Irena. „On snad i koš se smetím vynášel v obleku a s kravatou!"
„Náhodou nevynášel. Doma chodil v obyčejné kostkované košili. Bydleli v tom činžáku u hřiště, hned v prvním patře. Nebo to je zvýšené přízemí?" upřesnila vždy dobře informovaná Dáša. A pak se rozesmála. Nám to nepřipadalo nijak směšné.
„A jednou jim otevřeným balkonem vlezla do bytu myš," pokračovala Dáša. „Venku bylo už měsíc tropické vedro, dokonce i v noci se špatně spalo. Zkuste vychladit byt v paneláku, rozpálený sluncem a ještě otočený na jihozápad! Nikdo nezavíral okna. Ta myš se dostala do ložnice a probudila Friemannku. Chvilku poslouchala a když se trochu rozhleděla, tak ji i uviděla. Okamžitě začala ječet na celý barák a balit se do peřiny, s nohama u brady. Friemann s ledovým klidem nasadil obroučky a začal myšičku hledat. Myš, zpitomělá tím ječením, zalezla do nejbližší tmavé díry, do šuplíku v takovém tom taburetku, co se dával kdysi k toaletce se zrcadlem. Friemann velice jemně vzal taburetek do obou rukou a jako svátost, aby myšku nevyplašil, jej nesl na balkon. Ještě ani nepřekročil práh oběma nohama, když se proti němu rozsvítilo oslnivé světlo reflektoru a nesmlouvavý hlas zařval: „Okamžitě to vraťte zpátky! Občanský průkaz!"
Friemann zkameněl na jedné noze. Před ním policajt s náramky, za ním ječela žena, v otevřených oknech desítky zvědavých diváků. On v trenýrkách a s taburetem v rukou. Než se to vysvětlilo, začalo svítat."
„Každý chlap je nakonec jenom mužskej," zafilosofovala Alena.
