Nikdy mne nezajímal svět muslimů. Nic jsem o něm nevěděla. Nakonec, Mormoni taky mohou mít několik manželek. Zbystřila jsem pozornost až při anarchistických útocích. Asi tak, jako tisíce ostatních lidí na světě.
Nebo Srbové. Zdálo se mi divné, když několikrát na „naši" pláž v tehdejší Jugoslávii přišel muž se dvěma ženami a houfem děcek. Dováděl s nimi v moři, zatímco ty dvě ženy zůstaly oblečené a sotva si svlažily kotníky.
Pak jsem na zájezdě potkala Gruzínce. Normální chlap, montérkáč. To bylo ještě v době temna, přestavovali jeden z nejposvátnějších chrámů v Tbilisi na klub mládeže. Ani nás turisty nechtěli pustit dovnitř, jen pootevřenou skulinkou dveří jsme viděli tu spoušť uvnitř. Nebyla to naše věc, tehdy se i u nás měnily kostely na kina. Když jsme odcházeli, stál jeden z nich ve dveřích tak, že jsem se musela mezi ním a „futry" doslova protáhnout. Udělal to schválně, ale tak nenásilně, že mnou projela vlna vzrušení. Ohlédla jsem se po něm pohoršeně. Usmíval se, jako by říkal: „No co, vždyť se nic nestalo."
Vběhla jsem do nejbližšího krámku se suvenýry. Čekal na mne u vchodu. Omluvil se. Tehdy jsem si uvědomila, jak je vlastně výhodný povinný školní jazyk. I Gruzín umí rusky. Mne taky považoval za Rusku. Už jsem nebyla pohoršená. Ještě dnes se slyším, jak říkám: „Ja děvuška, ne děrevo." To nás rozesmálo a domluvili jsme se na odpoledne. Řekl, že mi ukáže Tbilisi.
Jmenoval se Dato a skutečně jsme prošmejdili různé pamětihodnosti města. Pyšně se se mnou vodil a dělalo mu dobře, že se za námi lidé otáčeli. Za Kavkazem jsem byla jednička, světlovlasá a při těle, tamější ideál ženské krásy. Škoda, že to návratem domů skončilo. Dato si mne přivedl do překrásné restaurace na hlavní třídě, kterou nám ten den dopoledne jako ukázkovou předvedla z chodníku i naše průvodkyně. My jsme s Datem šli dovnitř. Tak prostřený stůl pro dva jsem nikdy neviděla. Desítky různých mističek a talířků, kořeněné omáčky všech chutí a barev, zelenina a ovoce jako samozřejmost. Ani jsem to neuměla pojmenovat, v ruštině už vůbec ne. Hlavní jídlo bylo skvělé a to víno! Dato pořád objednával a doléval, dostala jsem strach, že nebude mít na zaplacení. Jen mávl rukou a ze zadní kapsy vytáhl objemný svazek bankovek.
Při hodování a popíjení jsme probrali všechno možné. Soužití Gruzínů s Rusy, vztahy mezi Ázerbajdžánci a Armény, drahotu i rodinné poměry. Jen jako mimochodem utrousil, že má dvě ženy a tři dcery.
„Cha," kontrovala jsem, „to já mám dva syny a s jediným mužem!".
Tehdy zvážněl a řekl něco, co mi vzalo dech. Chtěl, abych mu dala syna. Jeho syna. Teda abych mu ho porodila a pak že si ho vezme a vychová. A že se o něj nemusím bát, že se náš syn bude mít jako princátko. A já dostanu všechno, co budu chtít. A uvidím ho, kdykoliv si vzpomenu. A...
Začala jsem se sbírat k odchodu, že by o mne jako měli strach. Pochopil. Zavolal taxíka a zavezl mne k hotelu. Myslel to vážně? Myslím, že určitě.
Vzpomněla jsem si na něj, když mi v poště přišla zpráva o tom, jak rychle přibývá muslimské populace hlavně v západoevropských zemích. Oč méně se rodí dětí původnímu obyvatelstvu, o to víc jich přibývá přistěhovalcům. Zejména vyznavačům islámu. Už dnes si mnou ruce muslimští vůdcové. Dobudou Evropu bez válek a násilí. A brzy.
