Konečně je to za námi! Všechno to smejčení, pečení, ledničky přetékající řízky a bramborovým salátem, který se dojídá ještě týden. Zdvořilostní návštěvy, mazání chlebíčků, svinčík z rozbalených dárků, šlupky z buráků po celém bytě.
Každým rokem prohlašujeme – letos žádné dárky. Jsme dospělí, mějme rozum. V poličce je kosmetika ještě od loňska, z váziček se jenom utírá prach, knížky padají z police a nikdo je nečte. Jenže každým rokem se pod stromečkem, keříkem nebo jen velkou kyticí z jehličí dárky objeví. Co by to byly za Vánoce?
Vlastně jsem potkala jen jednoho jediného člověka, který dárky nekupoval. Vysoký, šedovlasý, zachovalý technik ze stavebního podniku. Doma měl vysokou, šedovlasou, zachovalou ženu. Na Vánoce se netěšil. „My už si žádné dárky nedáváme,“ prohlásil nevzrušeně. „My už jsme si všechno dali.“ Ale za tím prohlášením bylo vzduchoprázdno. Řekl to tak, jako by už v životě nic nečekal. Jak může člověk žít, aniž by se na něco těšil? Aniž by se těšil na ty jiskřičky překvapení, které se každému objeví v očích, kdykoliv spadne pozlacený papír z balíčku pod stromečkem? A je úplně jedno, jestli je to dítě, nebo babička.
Vánoce a děti – to je samostatná kapitola. Dnešní děti pod stromečkem nečekají ponožky nebo čepici. Jen si představte ty hromady hraček, které jim každým rokem Ježíšek nadělí. Konečně jsme se zbavili dědy Mráze, který s tím neměl problém. Naložil je do saní a už se jelo. Stejně tak Santa Klaus, který se naštěstí vrátil zase za moře. Ale co maličký Ježíšek? Jak by ty hromady pobral? Vysvětlete to malým zvídavým rošťákům?
Moje sousedka to vyřešila. Večer před Štědrým dnem , když její dva neposední a nedočkaví kluci konečně usnuli, vystřihla z tvrdého papíru obrys chodidla, položila jej na parkety a posypala moučkovým cukrem. Vznikla stopa. Kousek dál druhá. Stopy vedly k oknu, kam si kluci dali dopis s přáním, co by jim měl Ježíšek donést. Pak rodiče nastrojili stromeček. Ráno se kluci, ještě v pyžamu, vrhli do obýváku. „Přišel, už tu byl!“ Měli byste vidět ta světýlka v jejich očích. Dopis s přáníčky byl pryč, v rohu pokoje svítil nastrojený stromeček.
Nebyli by to kluci, aby hned nezačali stopy zkoumat. Lukášek samozřejmě naslinil prst a ochutnal to bílé. Cukr? No vždyť přece Ježíšek nosí i sladkosti! Martin zůstal stát vážně u dveří a z hlavy se mu samým napětím skoro kouřilo. Pak z něj vypadlo: “Ten Ježíšek ale musel být pořádně velký chlap. Podívejte se, jak jsou ty stopy veliké.“ A hnal se přiměřit ke stopě svou bačkůrku.
„To je přece jasné,“ přidal se okamžitě Lukášek. „Malý chlap by přece tak velikánský stromek ani neunesl!“
Také u nás, navzdory všem předsevzetím, bylo co rozbalovat. Našla jsem tam tři balíčky. V prvním byl značkový parfém. Osvědčený, luxusní, stejná značka, kterou používám už dva roky a pořád je ho tam ještě polovina. Nevadí, však na něj dojde. Při druhém balíčku jsem si všimla, že je zabalený s ženskou pečlivostí. „Tos nebalil ty, že ne?“ uhodila jsem na syna. „No, kupoval jsem to s kamarádkou,“ připustil. Z obalu vykoukla knížka. Zasmála jsem se. „To jsem dočetla před týdnem, už ji mám.“ Zatvářil se zklamaně. Uvědomila jsem si svou netaktnost. „Jak je to možné?“ divil se. „Teprve vyšla a koupili jsme poslední. Proběhali jsme troje knihkupectví.“
„Musím uznat, že tvoje kamarádka má dobrý vkus,“ zachraňovala jsem situaci. „Tohle vybírala taky ona?“ Vybalila jsem krásnou vyřezávanou krabičku. Krabičky jsou moje vášeň. Nevím proč. Líbí se mi, protože skrývají tajemství. Pro mne určitě. Mám podobných několik. Vždycky do nich dám nějaký „poklad“ a pak na něj zapomenu. A to překvapení, když utírám prach a nahlédnu dovnitř!
V hlavě se mi začaly honit myšlenky jako divoké včely. Na rty se mi drala otázka: „Byla to kamarádka? Možná už přítelkyně. A třeba i budoucí nevěsta!“ Byl by to pro mne ten nejkrásnější dárek letošních svátků. Ale to už můj nesdílný a neoženitelný syn sahal po chlebíčku. Začala jsem se těšit na příští Vánoce.
