„Mami, mami, honem se pojď podívat, to snad není možné," odvolal mne z kuchyně ten starší. Dívali se na zprávy. „To je neuvěřitelné, jak jsou ti lidi naivní. V Ostravě vydali negramotnému cigánovi na fakturu s fingovaným razítkem a ukradenou občankou klenoty za třistatisíc korun!"
No ano, jsme národ důvěřivý, razítko je pro nás posvátné. Kapitalismu se teprve učíme, tak jsou oběti. To je zákonité. Ale kruté. Jenže vykládejte to klukovi, který sotva vypadl ze školy a o životě neví nic. Je plný ideálů a představ o rychlém zbohatnutí. Realita je jiná. Škola, neškola, pracuje u podnikatele už druhý měsíc jako poskok a ještě neviděl ani korunu. Jeho zaměstnavatel teď momentálně nemá na mzdy, zákazník se opozdil s fakturou...
„Četl jsem v novinách inzerát a hned jsem tam volal," hlásil za pár dní. „Slušně platí a dá se to zvládnout i po večerech." Nastražila jsem uši. Aby to nebyla nějaká levárna. Kluk je mladý. „Neboj, mami, je to pro Matela. To je seriózní firma. Víš, jak běží v televizi reklama na hračky, na ty panenky co vypadají jako dospělé ženské."
Neuplynul týden a přišel s malinkým balíčkem. Tohle mu má přinést slíbené tisíce? Uvnitř bylo šest sáčků s korálky jako špendlíková hlavička, dvě špulky bílých nití, tři jehly a navlékač s očkem. „Měli tam i větší korálky, ale za tyto se víc platí. Myslel jsem, že byste mi trochu pomohli." Ukázalo se, že několik desítek šťastlivců , kteří se dovolali na číslo z inzerátu, čekalo ve stanovenou dobu na autobusovém nádraží. Vystoupil zástupce firmy v obleku, z velkého kufru vybalil zakázky, přidal k nim i nacyklostylované smlouvy o díle, vyinkasoval od každého třistapadesát korun zálohy a s unaveným, leč zdvořilým výrazem v očích nastoupil do autobusu opačným směrem. Jaképak loučení, za čtyři týdny se zase uvidíme!
Tak jako se v jiných rodinách sesednou večer všichni u televize, naše rodina několik příštích dnů navlékala korálky. Syn s nejostřejším zrakem navlékal do jehel bílou nit, ani moc krátkou, ani moc dlouhou. Já svýma hbitýma rukama navlékala korálky po šesti, taťka zavazoval nit tak, aby vzniklý kroužek perliček nebyl ani volný, ani utažený. Na dva uzlíky, aby se při našívání na oblečky panenek nerozvázal. Syn zastříhával volné konce nití, aby netrčely a počítal hotové dílo. Po třech dnech už večer doma nevydržel a jeho štafetu - nůžky - převzal taťka.
Po týdnu navlékání jsme si udělali přestávku. Času dost, perličkových kroužků přibývalo rychleji, než se zpočátku zdálo. Již týden před tím, než se měla práce odevzdat, byly sáčky s přesně spočítanými a několikrát zkontrolovanými korálky seřazeny v krabici a připraveny k předání. Ať nás nepomluví, jde to přece do zahraničí!
Jak jsme byli naivní! Samozřejmě, že pro korálky nikdo nepřijel. Zůstaly v krabici léta, než si je s nadšením odnesla sousedka, která chodí do kursů orientálního tance a našila si je na podprsenku. I teď mne těší, že ani při jejím extrémním vlnění uzlíky nepovolily.
