Konec Bleskosvodky

   Strašně se mi letos na ten sraz Bleskosvodky nechtělo. Bývala to setkání osmi vysokoškoláků ze stejné fakulty. Je to ještě jejich sraz? Pomalu se z něj stává babinec. Naši mužští se ztrácejí. A ti co zůstali, škoda mluvit.

    A přesto jsem jela. Hlavně proto, že jsem skoro celý rok dávala dohromady vzpomínky a sestavila rozsáhlé album historie naší party. Probrala jsem desítky fotografií, dopisy, blahopřání k výročím i povýšením, pozvánky na rodinné oslavy, výstřižky z novin. Ze všech na mne dýchalo to ovzduší zapomenutých časů, kdy jsme do večera posedávali kolem ohně, unaveni kouzelnými výšlapy do okolí, vedli sáhodlouhé debaty na úrovni, hodnotili úspěchy a nezdary měsíců, které uplynuly od minulého srazu. Na fotkách byl i můj Standa, v kostkované košili, s batohem na zádech, rozesmátý, šťastný. 

   Původně se scházeli jen chlapi, osmička nerozlučných kamarádů ze studií. Pak přibývalo žen, až se řady Bleskosvodky rozrostly na dvojnásobek. Už jsme se nesetkávali nad buřty u ohně, ale ve zděných závětřích u grilů. Jak přibývalo aut, ubylo nachozených kilometrů po okolí. Spacáky v dřevěných chatičkách vystřídaly masivní postele s nežehlivým povlečením v hostinských pokojích luxusních chat s podkrovím. Už nás to netáhlo ze stráně dolů k říčce, s loďkou nad hlavou. Za chalupou stál bazén s ohřívanou a filtrovanou vodou. Naši chlapi pupkatěli, honili zbytky vlasů přes čelo, ale pořád se uměli s chutí zasmát, vyprávět veselé příběhy, dělat si legraci sami ze sebe a nekonečně dlouho diskutovat nad politickou situací.

   Možná to způsobily ty fotky z dob, kdy jsme v mladistvém nadšení spřádali sny a představy o budoucnosti. Tehdy nestál na prvním místě auťák a vila. Snili jsme o fantastické kariéře, o tom, že objevíme novou technologii, postavíme nová sídliště s parky a houpačkami pro děti. Snili? Naši progresivní, vysokoškolsky vzdělaní a energií přímo nabití chlapi snili. My ženy jsme je povzbuzovaly, obdivovaly, hýčkaly. A jen zpovzdálí, jako na vedlejší koleji, jsme si pochvalovaly vlastní úspěchy.

   Neměli to synci lehké. Sotva trochu zakořenili ve svých podnicích, přestali platit za inženýrky bez praxe a dostali se k samostatné práci, převálcoval je osmašedesátý rok. Všechny. Ty s rudou knížkou, i ty bez ní. Otřepali se a začali od nuly. Startovací čára už nebyla rovná, ani cíle nezůstaly stejné. Jeden přeskakoval ve své dráze desítky překážek, jiný běžel s větrem v zádech ve vnitřním kruhu. Pak přišel osmdesátý devátý. I ten je semlel. Některé vyhoupl do podnikatelských sfér, jiné nechal milostivě setrvačníkovou rychlostí doklepat do důchodu. Už neměli dost síly na to, překročit tu pomyslnou hranici mezi socialismem a rodícím se kapitalismem.

   Posledních několik let se na našich srazech scházejí už jenom důchodci. Zase nadávají na politiku, vzpomínají na zašlé časy a opatrně solí. To víte, tlak, klouby, cholesterol. Stali se z nich nevrlí, protivní dědci. Kdyby ještě žil můj Standa, vypadal by asi jako oni. Možná by chodil s hůlčičkou, bral by tablety na prostatu a v noci by si dával do sklenice zuby.

  Najednou se mi srdce sevřelo. Jak by dnes asi vypadal? A proč tu zrovna on  dnes není? Zastesklo se mi tak intenzivně, že mi vhrkly do očí slzy. Standa, můj slušný, inteligentní, uvážlivý a něžný Standa. Seděl by tu mezi nimi, smál by se a občas něco prohodil. Rozuměli jsme si i pohledem, mrkl na mne tajně vždycky, když některý z jeho kamarádů přehnal vychloubání, nebo řekl nevhodný vtip. A přesto byl s nimi rád. Představovali jeho mládí, šprtání před zkouškami, bujaré oslavy po nich.

   Kdyby je tak viděl dnes! Možná je dobře, že je nevidí. Možná je dobře, že už tu není. Morbidní myšlenka. Staří dědci sedí kolem stolu, šermují rukama, překřikují se. Hádají se o infantilní nesmysly. Toto že je Bleskosvodka? Můj pracně sestavený almanach, na který jsem byla tak pyšná, jen tak  přeletěli očima. Sotva že mi zamávali na rozloučenou.

   Příští rok už nepojedu. Tečka.