Ty klíče visely na háčku u dveří snad deset let. Hned vedle klíčů od sklepa a od zahrady. Se vzorně nadepsanou cedulkou na štítku- Marta. Skoro jsem na ně zapomněla. Dala mi je kdysi Marta, prý pro všechny případy.
Nevím, jestli mám napsat, že Marta je sousedka z domu přes cestu. Je to spíš kamarádka, se kterou si ráda vypiju kafíno a když ji chvíli nevidím, tak mi něco chybí. Žije už léta sama, od doby, kdy se její Martička osamostatnila a trajdá po světě. Klíče mi dala jednou odpoledne, poté, co spadla ze žebříku při věšení záclon. Natloukla si a vyrazila dech. Mohlo to být horší, jen těsně minula kovový radiátor. Od té doby jsme o klíčích nemluvily.
Máme takovou dohodu. Když chci, aby přišla na kávu, cinknu jí dvakrát telefonem. Ona to nezvedne, jen mi dvakrát cinkne zpátky. Šetříme náklady. Tak jdu a postavím na dvě kávy. Než se voda uvaří, už zvoní u dveří. Tak nám to klape už spoustu let a sotva bych spočítala, kolik odpolední jsme už proklábosily. Marta je úžasná čtenářka, klobouk dolů při jejím věku. A nečte romantické cajdáky, ale spíš naučnou literaturu, zajímavosti, fakta. Zajímá ji Egypt, stejně jako Aztékové, nebo třeba hobiti v Číně. Za ta léta jsem si oblíbila stejný okruh vědomostí jako ona a kdykoliv narazím na něco, co by ji mohlo zajímat, tak to pro ni schovám. Zrovna teď je naším společným fenoménem Zahí Havás, egyptolog s charismatickým výrazem a obrovským nadšením pro každý střípek z dávné egyptské historie.
Vraťme se ke klíčům. Něco jsem kuchtila, když mi zazvonil v obýváku mobil. Marta. Dvakrát to cinklo a dost. Nevěřícně jsem zírala na displej. Obvykle volávám já. A před polednem nikdy. Že by potřebovala něco na vaření? Třeba vajíčko? Nebylo jí to podobné, ještě si nikdy nic nepůjčila. Tak jsem ji prozvonila zpátky a nechala telefon vyzvánět. Nic. Nevzala to. Asi už jde k nám. Vrátila jsem se do kuchyně. Marta nikde. Začalo to ve mně hlodat. Ještě chvíli jsem čekala. Minuty se vlekly. Pak jsem to nevydržela. Vypnula jsem troubu, obula boty a přes domácí oblečení přehodila kabát. Z háčku jsem strhla zaprášené klíče s nápisem Marta. Na poslední chvíli jsem vzala mobil do kapsy a vyběhla přes cestu.
Zazvonila jsem u Martiných dveří. Nikdo. Ruce se mi třásly, když jsem odemykala vchodové dveře. V bytě bylo podezřelé ticho.
„Marto?“ Spíš jsem pípla, než zavolala. Přešla jsem chodbou do obýváku. Pak do ložnice. Nebyla ani v kuchyni. Malinko jsem pookřála. Pro jistotu jsem nakoukla ještě do koupelny a do té malinké místnůstky úlevy. Ten prázdný byt na mne začal padat a začala jsem se tu cítit jaksi nepatřičně. Ještě jsem načmárala Martě vzkaz na rub použité obálky a pozpátku vycouvala k domovním dveřím. Co teď? Ještě bych se mohla podívat k zastávce, třeba tam stojí a nemůže chodit. Zápasila jsem s klíčem v zámku. Třeba stojí někde u obchodu. Konečně jsem zamkla.
Marta stála za mnou a zírala na to, jak štrachám klíčem ve dveřích od jejího bytu. Tvářičky zdravě zčervenalé mrazem, v každé ruce tašku s nákupem. Bylo mi, jako bych uviděla ducha. Na rukou jsem cítila husí kůži a nebylo to zimou. Ještě nikdy jsem ji neviděla živou a zdravou tak ráda, jako teď. Dosedla jsem na nejbližší schodek.
„To už mi nikdy nedělej!“, vyjela jsem na ni a ruce se mi třásly.
„Co?“ divila se. „Já jsem ti nevolala.“ A vytáhla z tašky úplně vespod svůj mobil. „Mám ho zamknutý, ani omylem na něm nejde nic vyťukat. Ani kdyby na něj tlačilo deset rohlíků v té tašce.“
„Tak proč jsi mi nezavolala zpátky, když jsem tak dlouho zvonila!“ začala jsem se uklidňovat.
„Protože byl až na dně…“
Když jsem se vrátila domů a znovu zapnula troubu, uvědomila jsem si, jak nemožný bych byla záchranář. Vždyť mne dokázala vykolejit situace, při níž se vlastně vůbec nic nestalo! A co bych asi dělala, kdybych tam našla Martu ležet třeba s vymknutým kotníkem? Nebo v bezvědomí? Kolik je vlastně číslo na sanitky?
To už bylo odpoledne, když mi pípla esemeska. Od Marty. „Pusť si ČT dvojku.“ Sáhla jsem po ovladači. Chtělo se mi smát. Na obrazovce se objevil Zahí Havás, jak prolézá úzkou chodbou v pyramidě. Všechno je zase v pořádku.
