„Mami, hlavně necpi Vanessu tím sladkým, vidíš, jak vypadá,“ kladl babičce na srdce naléhavý hlas matky v telefonu. „Určitě bude chtít k snídani nutelu.“ Babička se ohlédla ke stolu, kde vnučka snídala. „Neboj, vím, na čem jsme se dohodly, koupila jsem ředkvičky.“
Vanesska právě vytírala do čista kelímek rožkem rohlíku. Slastně olízla čokoládový prst, sebrala z dózičky hrst bonbonů a zmizela do pokojíku k počítači. Babička sklízela ze stolu. „Chudák holčička, nic jí doma nedovolí, ještě že ji přivezou aspoň na víkend. Babička jí to vynahradí. Je to krásné dítě, chytré, nadané. Už umí s počítačem a to teprve začala chodit do školy! No a že je trochu silnější? Z toho vyroste.“
Nevyroste, babičko, nevyroste. Odsuzujete Vanessu k létům ústrků, naschválů, přehlížení, výsměchu. Dětský kolektiv umí být krutý. Stačí sebenepatrnější odlišnost, třeba silné brýle, kudrnaté vlasy, pihovatá tvář, natož valící se sud! Kluci to mají ještě horší. Nikdo je nechce do týmu, nanejvýš jako středového hráče při vybíjené. Nejčastěji padají přes nastrčenou nohu, stávají se terčem posměchu i šikany. Jsou-li dost silní, brání se a rvou, což přináší další problémy, tentokrát s učiteli.
Holčičky jsou mírnější. Vanessa není problémová, dobře se učí, učitelé ji chválí. Nežaluje na spolužáky, na chodbách nelítá. Trpí tiše. Třeba při každoročním vážení - jak potupné jsou ty minuty. Vanessa se stydí nahlásit svých šedesát kilo. Ostatní děvčata váží pětatřicet, čtyřicet. „Pěkně nahlas, Vanesso!“ Nikdy si neobleče tričko po pupík, jako všechny ostatní spolužačky. Trpí v tělocvičně, kterou nenávidí a snaží se jí vyhnout pod různými záminkami. Nevyšplhá na tyč, neoběhne kolečko, neudělá výmyk na hrazdě. Co na tom, že od ní všichni opisují? Opravdovou kamarádku nemá ani jednu.
Čas běží, z Vanessky je puberťák. Bolestivě začíná vnímat svou odlišnost. Holky se strojí, všechno jim sluší. I ty hubené drží drastické diety. Jablko, jogurt. Kluci krouží jako motýlci, všechny holky už s někým chodí. Vanessa přihlíží. Když ji spolužačky z útrpnosti vezmou na diskotéku, tančí sama. Sedí u baru. Možná pokuřuje, aby zaměstnala ruce. Přihlásila se do tanečních. Šla tam jen dvakrát. Seděla sama u nabitého parketu. Celé dvě hodiny. Tvářila se statečně, ale pak probrečela celou noc.
Léta studií. Hodiny bouřlivých večerních diskusí. Vanessa exceluje. Je premiantka, sečtělá, inteligentní, vtipná. Každý večer baví celou společnost. Na závěr odejde kluk, který se jí nejvíc líbí, s dívkou, která nepromluvila celý večer ani slovo, zato má krásně tvarovaná prsa a zadeček. A Vanessa odnáší prázdné sklenice do dřezu. Nenávidí se. Nenávidí všechny.
S čerstvým diplomem hledá práci. Už několikrát slyšela to pověstné: „Zavoláme vám.“ Vždycky vzali tu druhou, štíhlou, elegantní, sebevědomou. Začala na sobě pracovat. Cvičí, běhá, nejí. Už má i zaměstnání. Sice ne tam, kde by ji to bavilo, nedělá ani to, co by si přála. Chodí s klukem, který není přímo její typ, ale je hodný a má ji rád. Nějak na sebe zbyli. Bydlí spolu v podnájmu, nechodí tančit, jen občas do kina. Přišlo jedno dítě, druhé. Vanessa váží metrák. Dojídat po dětech znamená konec pracně nabyté štíhlé linie. Z manželství je stereotyp. Už ji manžel nikdy neodnese do ložnice. Jen kývne.
Děti vyletěly z hnízda, manžel je celý den zašitý v dílničce za garáží. Vanessa sedí v křesílku, plete, čte, ovladač na televizi má na dosah ruky. Už léta bere prášky na vysoký tlak, cholesterol a cukr. Nevyběhne schody. Nedobíhá autobus. Plavky? Ani omylem. Kuchyňskou linku umývá nadvakrát. I tak z ní pokaždé valí proudy potu, který nestačí utírat. Místo nákupní tašky si pořídila pojízdnou kabelu. Ach ta záda a kolena!
Občas potkává spolužačky. Vyprávějí o tom, jak jezdí na výlety, cvičí, ničí slimáky na zahrádce, některé z jejích vrstevnic ještě pracují. Radují se z vnoučat, některé i z pravnoučat. Na nic si nestěžují, v očích mají jiskru. Na zádech nosí batoh, na nohou běžky. Vanessa se plouží do svého křesílka.
Obezita, hrozné slovo. Je to celoživotní prokletí a jak víme, smrtelné. Lidé s nadváhou všech věkových kategorií musí vyvinout několikanásobně větší úsilí, aby si prosadili své místečko na slunci. Vyčítají si každý rohlík, každé sousto, které sní. Jejich boj je většinou předem prohraný. Dokonalý metabolismus, zřídkakdy obžerství. Posmívají se jim štíhlouni, kteří nikdy nemuseli držet žádnou dietu. Mohou sníst tři řízky s horou bramborového salátu a nepřiberou ani deko. Špeky těch obézních ale urážejí jejich estetické cítění. Jenže pod tím obalem ze sádla je člověk jako každý jiný. Jen citlivější, méně sebevědomý, možná zakomplexovaný, ale určitě vnímavější než ti druzí.
„Babi, my už nemáme nutelu?“ , vytrhla babičku ze snění Vanesska a sjela opovržlivě pohledem ředkvičky.
„To víš, že máme,“ zvedla se babička a vůbec jí nedošlo, jakou vpravdě medvědí službu vnučce prokazuje.
