"Z tkalcovny nás za pár týdnů přesunuli jinam," pokračovala šedovlasá paní a viděla jsem, že je v duchu tam, v baráku pro totálně nasazené, bez svobody pohybu, bez blízkých, tisíce kilometrů od domova.
"Tentokrát nás zavezli do muniční továrny montovat výbušniny. Já jsem měla za úkol do litinových odlitků granátů vyřezat závity. Spolu s námi tu byli Češi, Slováci, Rakušané a kdoví, jaké jiné národnosti. Nesměli jsme se spolu bavit, nesměli jsme se stýkat. Byli jsme tak mladí! Každou chvíli nám přistál na stole v dílně lísteček, nebo balíček s nějakou laskominkou. Jak snadné bylo porozumět něžným slovíčkům v cizí řeči! Ten můj mne učil písmena v latince, uměla jsem jen azbuku. A jak se krásně uměl podívat! To už se blížilo jaro roku 1945. Přestaly nás děsit stupňující se nálety a bombardování. Venku se začínala probouzet příroda a ptáci stavěli hnízda.
Tehdy mi snad poprvé a naposled přišel dopis z domova. Psala mi maminka. Navštívila kartářku a ta jí řekla, že pokud přežiji velkou vodu a oheň, čeká mne dlouhý život. Jaká voda? Jaký oheň? Chodili jsme každý den do práce jako jindy, užívali si prvních políbení a letmých dotyků. Až jednou obyčejná přeháňka rozvodnila potůček, co se plazil přes nádvoří továrního areálu. Voda brala všechno, co jí stálo v cestě. Desky, prkna, smetí, ploty, nářadí. Nedovolili nám přerušit práci, až pozdě odpoledne, když hrozil zkrat na elektrickém vedení. Brodili jsme se divokou vodou k ubytovně, kde jsme měli všechny svoje věci. Nejrychleji vyrazily maminky, které měly na ubytovně v péči jedné z žen své malé děti. Nestačila je všechny vynést. Pět se jich utopilo...
Co proti tomu znamenaly naše promáčené slamníky a hadříky! Všechno se dá vysušit a vyčistit, ale životy těch dětí vrátit nelze. Stejně měly těžký osud i ty, které se zachránily. Co se s nimi stalo? Dodnes nevím. Jejich matky odveleli do jiné továrny, děti si vzít s sebou nesměly. Později někam odvezli i děti. Setkali se ještě někdy?
Velkou vodu jsem měla za sebou, i když jsem přežila o vlásek. Těžká deska, která se hnala proti mně, mne o fous minula. Neuměla jsem plavat a velké vody se bojím dodnes. I oheň přišel. Obrovský výbuch a požár přímo v továrně. Nějaký sabotér. Střelný prach byl všude, oheň se rozhořel rychle. Prý slyšeli ty rány až ve Vídni. Sabotéra roztrhal výbuch, zraněné obvázali. My živí jsme museli pracovat dál, i když kolem hořelo a každou chvíli něco vybuchlo. Kusy železa nám lítaly kolem uší. Do toho začal nálet a tak nás pustili do krytů. Do krytů? Byla to jen dlouhá díra v zemi, nijak zvlášť zabezpečená, kde se tísnily stovky lidí z celé továrny. Kdyby něco spadlo blízko vchodu, tak se nedostaneme ven.
Podařilo se nám obnovit výrobu, ale jen nakrátko. Fronta se blížila. Pak se přestalo vyrábět. Seděli jsme na ubytovnách a nevěděli, co s námi bude. Rakušáci šli domů, Češi a Slováci dostávali propustky. My nic, ani jídlo, ani ty tři padesát, za které bychom si mohli koupit nějakou zeleninu.
Můj Čech, do kterého jsem se zamilovala, si mne chtěl odvést domů. Bála jsem se. Jak se na mne budou dívat jeho rodiče? Jak asi přivítají nevěstu s holým zadkem? Ale kdyby mne poslali zpátky na Ukrajinu, už se nikdy neuvidíme! Souhlasila jsem nakonec, že s ním zůstanu. Slávek vyřídil propustku i pro mne. Musela jsem si vzít jen malou taštičku a vyjít z ubytovny, aby mne stráže viděly, jen jako na procházku. Moje kamarádky mi dírou v plotě propašovaly kufřík, v němž nejcennějších bylo pár fotek rodiny na Ukrajině. Konečně jsem se mohla zbavit toho cejchu na klopě kabátu, který nás řadil mezi zajatce. Byl to malý modrý kousek látky, na kterém bylo bílými písmeny napsáno - Osten, východ. A pak jsme šli, pěšky, polními cestami, s jedním bochníčkem chleba do mého příštího domova. Čekal mne nový život, věřila jsem, že krásný.
Byla to dlouhá cesta. Vyhýbali jsme se lidem, v Rakousku i v Česku byli ještě Němci. Přesto nás několikrát kontrolovali, ale propustka nás vždycky zachránila. Hřál nás pocit, že jsme konečně svobodní a jdeme domů. Konečně jsme tam byli. Můj Slávek mne postrčil do světnice. Musela jsem vypadat hrozně. Jeho maminka si myslela, že jsem žebračka, která si jde vyprosit trochu mléka. Až pak ho uviděla, jak vykukuje za mnou. Byla to vzácná žena, laskavá, milující matka. Přijala nás s otevřenou náručí. Spadl mi kámen ze srdce.
Myslela jsem, že to nejhorší máme za sebou. Ale čekalo nás ještě hodně trápení. Musela jsem se přihlásit k pobytu. Musela jsem si vyřídit doklady. Musela jsem mít zaměstnání. Tak, jako jsem se ukrývala před Němci, tak jsem se musela ukrývat před Rusy. Sbírali svoje lidi a odváželi je zpět. Celá vesnice věděla, kdo jsem a posílali k nám ruské vojáky, že se s nimi domluvím. Schovávala jsem se, bála jsem se promluvit slovo rusky. Zase přišla bumážka. Dostavte se tehdy a tehdy, tam a tam. Nevěděli jsme, o co jde, Slávek šel se mnou. Cestou jsme potkali nějakého ruského důstojníka. Varoval nás. Jestli se tam ukážete, už vás odtamtud nepustí. Rychle jsme se vrátili.
Co úřadů jsme tehdy prošli! Co hodin jsme proseděli přede dveřmi různých kanceláří! Co dní jsme protrpěli v nejistotě, jak naši žádost vyřídí! Slávkovi rodiče dokonce pronajali sousední hospodářství, aby mne na něm mohli jako zaměstnat. Neměla jsem doklady, nemohli jsme se ani vzít. Šlo to velmi pomalu. Nejhorší to ale bylo s občanstvím. Chtěla jsem české, ale to Rusové odmítali. Dokonce zapojili mou rodinu na Ukrajině, ať mi domluví. Mělo to i kladnou stránku - dozvěděla jsem se, že válku přežili všichni, maminka, i mých šest sourozenců.
Cesty na konzulát do Prahy, přemlouvání, průtahy, nebralo to konce. Pořád jsme slyšeli jen jedno jediné - vrať se zpátky na Ukrajinu. A přece bylo řešení tak jednoduché! Stačilo potvrzení o těhotenství. Ale kde ho vzít? Doktor ve vesnici odmítl. Neprůkazné. Ale když uviděl naše zoufalé obličeje, přece jen ho napsal. Propašoval tam jedno jediné slovíčko, na kterém to všechno ztroskotalo. Které? Pravděpodobně těhotná. A tak nám potvrzení nebylo nic platné. Nechali jsme to na přírodě a teprve, až se mi opravdu začalo rýsovat bříško, jeli jsme na konzulát znovu. To už jsme ani žádné potvrzení nepotřebovali.
Svoji rodinu jsem viděla až po letech. Vydala jsem se na Ukrajinu i s třemi dětmi. To bylo přivítání! Seběhla se celá vesnice. Jen co příbuzných a sourozenců s rodinami se sjelo! Konečně jsem mohla obejmout svoji maminku, ustaranou, zestárlou, ale ještě pevnou, energickou a šťastnou. Navařila kotel boršče, ve kterém plavaly kusy masa. Konečně jsem se přestala bát, že přijde pošťák s bumážkou..."
Rozhostilo se ticho, které jsem nechtěla přerušit. Po zádech mi běhal mráz, přestože slunce pražilo jako na rovníku. Nedovedla jsem si představit, že bych měla prožít setinu toho, co tato drobná žena. Na rukou se mi objevila husí kůže.
Babička stále ještě hladila rozrušeného Goldíka. Pak se narovnala a viděla jsem, jak jí oči plavou v slzách. „Ta kartářka tehdy měla pravdu. Přežila jsem velkou vodu. Přežila jsem nálety i obrovský požár v muniční továrně. Přežila jsem už všechny své sourozence na Ukrajině. Pochovala jsem své dva syny i manžela. To co tehdy před lety řekla kartářka mé mamince, se opravdu splnilo. Prožila jsem dlouhý život..."
A potom, jako mávnutím kouzelného proutku, zavolala vesele na Dášu: „Nezapomněla jsi zamíchat tím borščem? Musíme si uctít návštěvu."
